|
|
 Daniela
Kolářová, herečka
Jak vidět, rozhlasoví režiséři vás obsazují do různých žánrů –
her, četeb, dramatizací... Ve kterém z těchto žánrů účinkujete
nejraději?
Pro mě není určující žánr, ale kvalita textu – to je alfa a
omega všeho, a nejen v rádiu. Když jste mladý, tak si to moc
neuvědomujete. Postupně ale zjistíte, že ve špatném textu se
špatně orientujete i vy sám, natož abyste jeho peripetiemi
mohl vést posluchače nebo diváky. Špatné texty jsou špatně
sdělitelné. U kvalitních textů – byť jsou třeba někdy i dost
složité – zažíváte ale radost jak při hledání způsobu
interpretace, tak při interpretaci samé.
Na počátku herecké kariéry jste často spolupracovala s
Jaromírem Hanzlíkem, vaše angažmá ve filmu je úzce spojeno se
jmény Zdeňka Svěráka a jeho syna Jana. Měla jste či máte
podobně blízkého spolupracovníka – ať již herce či režiséra –
i pokud jde o rozhlas?
No, to bych říct nemohla. Před mikrofonem jsem se poprvé
ocitla někdy v roce 1966, ještě za studií na DAMU, díky paní
režisérce Aleně Adamcové. Vybrala si mě a shodou okolností
také Jiřího Ornesta, který se o pár let později stal mým
mužem, abychom představovali jakési dva mladé lidičky. Už si
ani nepamatuji, oč vlastně šlo, ale bylo to mé první setkání s
mikrofonem a rozhlasovou technikou. Postupně jsem začala
pracovat i s dalšími rozhlasovými režiséry – s Janou
Bezdíčkovou, Olgou Valentovou, Josefem Henkem, v jednom období
dost často i s Jiřím Horčičkou.To byla velmi výrazná osobnost.
Nikdy nezapomenu, jak jsme si museli, když se začalo pracovat
se stereofonií, do scénářů kreslit aranžmá našeho putování od
mikrofonu k mikrofonu, aby pohyb našich hlasů v prostoru
působil co nejautentičtěji. Nedávno jsem znovu poslouchala
jeho inscenaci Vojny a míru a hned se mi vybavilo, s jakou
vehemencí nás režíroval. To byl rozhlasák tělem i duší.
Energie, kterou do své práce vkládal, je v těch nahrávkách
znát. Přenášel ji na herce a jejich prostřednictvím i na
posluchače.
Oba tituly Neviditelný herec jste získala za pořady režírované
Hanou Kofránkovou. Ač režisérka, je také úspěšnou rozhlasovou
herečkou a letos se dokonce umístila lehce za vámi.
Je na její práci s herci znát její interpretační praxe?
S Hankou jsme spolupracovaly, když v rádiu začínala. Od té
doby určitě posunula svou schopnost postihnout všechny nuance
a hloubku obsahu. Výborně slyší a nepřeslechne jedinou
chybičku. Sama na sebe je přitom stejně přísná jako na nás
herce. Není divu, že má chuť i sama něco interpretovat a v
rozhlase si zahrát. Rádio miluje a zcela mu propadla. A když
režíruje, její připomínky jsou vždy na místě a je dobré na ně
slyšet.
Vaše maminka pracovala v karlovarském divadla, takže jste
měla příležitost poměrně brzy propadnout vůni a kouzlu
jeviště. Zároveň patříte ke generaci, v jejímž dětství ještě
neexistovala televize a byla odchována rádiem. Co vás jako
malou holčičku fascinovalo víc – divadlo, nebo rozhlas?
Nejdřív určitě rozhlas. Do divadla jsem začala chodit až od
první třídy, kdežto u rozhlasu jsem vysedávala už dávno před
tím. Zvlášť jsem milovala nedělní pohádky. Zažila jsem v nich
ještě paní Naskovou, když vyprávěla Zlatovlásku a všechny
tyhle krásné klasické příběhy. Vždy jsem si potom kreslila
prince, princezny a další pohádkové hrdiny. Rozhlasové zážitky
později doplnila nedělní odpolední představení pohádek v
karlovarském divadle. Na představení jsem chodila v sametových
šatičkách a bílých punčocháčích – ty jsem nenáviděla. Později
má láska k divadlu převážila, ale postupem času jsem začala
být zvána do rozhlasu z té opačné strany, jako interpretka. A
uvědomila jsem si, jak kouzelné médium to je, jakou sílu mají
slova, dokážeme-li je správně používat.
Jaký vztah máte k rozhlasu coby posluchačka? Které jeho pořady
vyhledáváte nejčastěji?
Rádiu jsme s mým mužem dávali přednost před televizí vždycky,
asi proto, že jsme rádiem byli odchováni. Zvlášť ho ale
preferujeme teď, kdy Český rozhlas rozšířil počet svých stanic
a my si můžeme vybírat podle jejich zaměření. Hodně času
trávíme v domě asi padesát kilometrů za Prahou, kde všechny ty
stanice máme nastavené v počítači a mixujeme si jejich pořady
podle toho, nač zrovna máme náladu nebo co nás nejvíc zajímá.
Ráno obvykle poslouchám Mozaiku z Vltavy a o půl desáté jazz.
Ten milujeme oba, a proto jsme velmi přivítali, že existuje
stanice ČRo Jazz. Často ovšem vyhledáváme i koncerty a pořady
klasické hudby na stanici D-dur. A o tom, co se děje ve světě
a u nás, se nejraději dozvídáme ze zpráv a komentářů Českého
rozhlasu Plus.
Kdyby vás stroj času zanesl do let, kdy jste hrála se svými
spolužáky z karlovarského gymnázia ve studentském divadélku
Kapsa, a vy jste opět stála před rozhodnutím, zda si zvolit
herecké povolání – ale se svou nynější znalostí toho, co
obnáší –, jak by to rozhodování nejspíš dopadlo?
Nechci se rouhat pánubohu, protože já jsem ve svém povolání
měla štěstí, ale v příštím životě bych chtěla být zahradní
architektkou. Anebo alespoň si uzpůsobit život tak, že bych od
půlky dubna do konce října pracovala na zahradě a svou profesi
vykonávala jen přes zimu. A to v divadle nejde.
To vás tak silně ovlivnila ta sympatická bylinkářka, kterou
jste hrála v televizním seriálu Život je ples?
Ne, to ne. Přírodě jsem propadla daleko dřív, než mi byla
nabídnuta role bylinkářky Rozárky Malé. Asi před patnácti lety
jsme si pořídili dům. Je v chráněné oblasti blízko lesa a my
jsme k němu přikoupili pozemek, který už několik let
upravujeme tak, abychom si s blízkým lesem vzájemně vyhověli.
O zahradě v pravém slova smyslu se vlastně mluvit nedá.
Pozemek není oplocen a nemá ani předpoklady být okrasnou
zahradou. Chceme, aby korespondoval s přírodou okolo. Několik
let jsme ho čistili a teprve teď si s ním budeme moci začít
hrát podle svých představ. Příroda je geniálně vymyšlena, má
své zákonitosti a vše se v ní má dělat ve správný čas. Jenže
já se musím podřizovat svým pracovním závazkům a na péči o
keře a stromy mi zbývají jen prázdniny, anebo když se
nakumuluje pár dní volna. Podřídit svou práci na pozemku rytmu
přírody mi mé povolání nedovoluje. Sice jsem chvíli koketovala
s myšlenkou, že budu do Prahy dojíždět, ale zjistila jsem, že
to není možné. Dopravní zácpy se vytvářejí naprosto
nepředvídatelně a uváznout v koloně aut, když vím, že bych
měla za čtvrt hodiny být na zkoušce v divadle nebo v
nahrávacím studiu, na to už nemám nervy. Ale ještě k těm
bylinkám – ty opravdu pěstuju. Je velmi příjemné, když si
můžete zajít utrhnout petržel či kopr, který jste si sám
zasadil.
Kromě toho, že nemůžete volně disponovat se svým časem, co
dalšího vás na herecké profesi frustruje? A naopak – co vás na
ní nejvíc těší?
No právě – to, co vás těší a zlobí, může být jedno a totéž! Už
jsem se zmínila o kvalitě textu – ta nebývá vždy taková, po
jaké byste toužil. A vybírat si nemůžete ani režiséry – tedy
já takovou situaci nezažila. A také si nevybíráte partu lidí,
se kterými pracujete. Může být stejně dobře skvělá a perfektně
fungovat, jako strašná a destruktivní. Tyhle konstelace jsou
jako počasí – neovlivníte je. Nikdy nevíte, do čeho jdete.
Vždy je to dobrodružství s otevřeným koncem.
To by se dalo říci i o politice, které jste se po roce 1989
pár let věnovala coby poslankyně České národní rady. Jak se na
své angažmá v této sféře díváte dnes?
V České národní radě jsem působila dva roky v období
1990–1992. Na začátku to vypadalo báječně. Když se později
Občanské fórum rozdělilo na ODS, ODA a Občanské hnutí, zdál se
mi rozumný požadavek vytvořit nejprve právní rámec pro
transformaci ekonomie. A byly to i další oblasti – třeba
ekologie, školství a kultura –, kde se prohlubovala rozdílnost
názorů mezi OH, ODS a ODA. Později se naléhavě přihlásil ze
Slovenska Mečiar a začala se řešit otázka budoucího odchodu
Slovenska z do té doby federativního svazku. Bylo to velmi
intenzivní období, poznala jsem zajímavé a chytré lidi stejně
jako arogantní blbečky, kteří ještě nedávno studovali VUML,
aby pak rychle přeskočili do ODS, okřikovali každého, kdo s
nimi nesouhlasil, a označovali ho za Růžového, pravdoláskaře a
podobně. Když skončil můj poslanecký mandát, byla jsem ráda,
že se vracím do divadla. Odcházela jsem s mizerným pocitem a
pořád se mi vracela myšlenka: Tohle špatně dopadne, ale kéž
bych neměla pravdu!
Smysluplnější se tedy nejspíš ukázala jiná mimoumělecká
sféra, jíž jste se věnovala – charita. Ještě stále pracujete
pro občanské sdružení Duha?
Ano, snažíme se pomáhat dospělým lidem s mentálním poškozením,
přispívat k jejich integraci do společnosti. Pracuji v Nadaci
Duhy. Jak víte, doba není příliš nakloněna sponzorování
občanských sdružení a z magistrátu i od vlády jde na občanská
sdružení, která se snaží pomáhat handicapovaným lidem, stále
méně a méně peněz. Jestli se nic nezmění, mnohá z nich nejspíš
zaniknou.
Ve vánočním čase, kdy budou čtenáři náš rozhovor číst, si
lidé vzájemně nejčastěji přejí klid a štěstí. Jaké jsou vaše
představy o klidu a štěstí?
Když vidím, jak se Vánoce proměnily z tichých svátků v
ohlušující vrchol obchodní sezony, obávám se, že i z toho
klidu a štěstí, které si navzájem přejeme, se staly jen
zmarnělé floskule. Pro mě nejsou důležité dárky, které dávám
či dostávám, ale to, že se sejdeme jako rodina. Nejde o dárky,
jde o to, být spolu. A ať už mýtus narození Ježíška prožívá
kdokoli jakkoli, za chvíli spočinutí a za křesťanskou
myšlenku, že lidé k sobě mají a mohou být dobří, za to
rozhodně stojí Štědrý den a Štědrý večer slavit.
Každá rodina má o Vánocích své rituály. Jaké jsou ty vaše? A
najde se mezi nimi i čas k poslouchání rozhlasu?
Rozhlas víc poslouchám před Vánocemi – když peču cukroví.
Jakmile k nám pak o svátcích vtrhnou děti a vnoučata, je to
obtížnější. Přesto i tak se nějaký čas na poslouchání rádia
najde. Pokud jde o rituály, dodržovali jsme je, když byli naši
dva kluci malí. Dávali jsme za okno jejich dopisy Ježíškovi –
každoročně si přáli dostat živého pejska –, krájeli jsme
jablíčka, jednou jsme se dokonce pokusili i lít olovo, ale z
toho bylo víc čmoudu než radosti. Teď už se omezujeme tak
nanejvýš na ty šupinky z kapra pod talířem.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Martin Pekárek |
