|
|
Vídeň přímo výstavní
Předvánoční Vídeň je výstavami doslova nabita k prasknutí:
Warhol a Basquiat, Baselitz, Matisse, Nolde, Freud. Co jméno,
to reprezentativní přehlídka díla, ať na téma, nebo
retrospektivní. Za návštěvu stojí už jen proto, že v Česku
takové výstavy nebudou k mání zřejmě nikdy.
Foto Tate, London © VBK, Wien
Foto Jochen Littkemann
Nejdřív ten poslední: vnuk slavného česko-rakouského
psychoanalytika představuje v Kunsthistorickém muzeu práce,
které vlastně pokračují v metodě jeho slavného děda.
Expresivní figurace má v jeho podání komorní ráz: jednak
proto, že Lucian Freud (1922–2011) portrétoval vyvolené ve
svém ateliéru, jednak z důvodu, že šlo vesměs o členy jeho
rodiny, případně milenky a jiné tělesné či duchovní blížence.
Výstava (trvá do 6. ledna 2014) časově začíná v prvních letech
druhé světové války a končí na prahu nového tisíciletí. Ačkoli
je v muzeu k mání jen pár desítek pláten, výsledný dojem je
strhující: divák má před sebou suverénní, naléhavou zprávu o
jedné afektivitě, která o sobě dávala nemilosrdně vědět, ať se
ji její nositel snažil krotit sebevíc.
Hra a bilance...
To Andy Warhol s Jeanem-Michelem Basquiatem předvádějí v Bank
Austria Kunstforum (do 2. února) spíše oddechová cvičení. I
když se stylizují do rolí boxerů: černého mistra vášní a živlů
a mrtvolně bledého cynika znuděného světem i sebou samým.
Výstava líčí roky jejich spolupráce, která se ukazuje díky
naznačenému kontrastu jako překvapivě plodná. Výpůjčky motivů,
mix stylů, odkazy na dějiny umění i všední žurnalismy.
Výsledek je nejen podařenou kombinací ikonického pop-artu a
svěžích kreací v duchu neoexpresionismu nebo art brut, ale
také mementem mori. Malby a kresby nesou datace kolem poloviny
osmdesátých let; Warhol zemřel v roce 1987, Basquiat rok po
něm.
V té době byl na jednom ze svých uměleckých vrcholů rovněž
Georg Baselitz (1938). Původem sice Němec, ale provokativní
jako rakouští akcionisté šedesátých let. I jemu je
nejvlastnější figurace, podaná v rozmáchlém, nervním, sexuálně
bouřlivém gestu. A častokrát ještě postavená na hlavu.
Doslova: Baselitz své obrazy vystavuje tradičně hlavou dolů
(jak se ostatně mohli přesvědčit i návštěvníci jeho
rudolfinské minipřehlídky v roce 2009). Ve vídeňské Albertině
nabízí mistr (do 19. ledna) jakousi osobní bilanci oblíbených
motivů, podanou prostřednictvím autocitací a remixů. Funguje
to výborně: také Baselitzův rukopis žije svým, ryzím a místy
jaksi neodbytným životem.
… a drama a smír
O patro níž je v Albertině (do 12. ledna) k vidění přehlídka
věnovaná Henrimu Matissovi (1869–1954) a hnutí fauvistů. Na
ploše nějakých sto šedesáti děl je titulní „divokost“ patrná
jak ve výrazných barvách, tak v surové práci s tvary. Dozvuky
impresionismu se tu potkávají s první expresionistickou vlnou.
Plátna a sochy Braqua, Delaunaye, Deraina, van Dongena,
Dufyho, Marqueta, de Vlamincka nebo Rouaulta tvoří jasnou
spojnici. Ale i rozcestí. Mezi jmenovanými jsou totiž mnozí,
kteří našli své hlavní místo jinde než v dravém, zrychleně
pulzujícím fauvismu – třeba v geometrické abstrakci (jako
Robert Delaunay) nebo v kubismu (Georges Braque).
A konečně Emil Nolde (1867–1956), německý expresionista s
kořeny ve Skandinávii. Jistou částí svého díla měl k fauvistům
blízko, nicméně těžiště jeho tvorby je ve svébytné malbě,
pracující na různý způsob s výrazovou expresí. Rovněž Noldeho
obrazy jsou živelné, a nejen proto, že rád maloval proměnlivé
živly jako vodu nebo vzduch. Retrospektiva v dolním Belvederu
(trvá do 2. února) předvádí autora široké tematické palety:
rozbouřené moře a panoramatické záběry krajiny mají svůj
pandán v mondénách kroužících na kabaretním parketu, proti
výjevům inspirovaným mýty, fantaziemi, pohádkami, primitivními
kulturami nebo biblí stojí sytě barevné kytice. Drama i smír v
jednom. Ostatně jako v celé výstavní Vídni, o níž byla řeč.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
