|
|
 Tereza
Boučková, spisovatelka
Jaké to bylo, posadit se k mikrofonu a číst svoje vlastní
texty?
Měla jsem strach, to musím přiznat.
Proč? Přece jste zvyklá číst ze svých knih na setkáních s
čtenáři.
To ano, a dělám to dost často a ráda. Jenže tam působí
atmosféra, kterou vytvoří lidi v sále. Cítím, že mě
poslouchají, vnímám jejich emoce a to mi pomáhá. Ve studiu
sedí člověk sám a je v kontaktu pouze s režisérem a zvukařem.
Navíc jsem si uvědomovala, že na konečném výsledku už nebudu
moci nic změnit. Na rozdíl od divadelní hry, která se vyvíjí
reprízu od reprízy, audiozáznam je jednou provždy daný. Proto
jsem interpretaci svých povídek brala velmi zodpovědně a
poctivě jsem se připravovala. Jak stárnu, čím dál míň si
věřím.
Jste s výsledkem spokojená?
Zatím jsem ještě všechny povídky neslyšela. Můžu je poslouchat
jenom v autě, protože naše domácí přehrávače nečtou formát
mp3. Některé povídky mě dojímají – vím, že je to poněkud
legrační – a to není při řízení zrovna ideální. Ze svého hlasu
mám zvláštní pocit. Pořád se zkoumám a kontroluju, jestli je
to ono, chvíli jsem ze svého projevu nesvá, a pak si zas
říkám, že to docela ujde. Neumím se poslouchat nezaujatě. Ale
to myslím neumí nikdo.
Odkdy jste chtěla být herečkou?
Odjakživa! Jako malá jsem chodila do Dismanova rozhlasového
dětského souboru, doteď si ještě pamatuju některé básničky,
které jsme se tam učili. Ale pak nám tam táta zakázal chodit,
protože se nějak názorově rozešel s panem Dismanem. Vlastně
ani nevím, jak to tenkrát bylo. Sice to trvalo jen krátce, ale
mám na Dismaňák moc hezké vzpomínky. Pak jsem dělala dvakrát
zkoušky na DAMU, jednou už v patnácti letech a pak po
maturitě. Nevzali mě.
Na DAMU v patnácti? Nebylo to brzy?
Bylo, to mi taky při zkouškách řekli. Tehdy jsem chodila na
dvouletou ekonomickou, kde jsem se učila psát na stroji a
těsnopis, protože jsem nesměla studovat gymnázium. Někde jsem
se dočetla, že na DAMU berou i bez maturity, a tak jsem se
rozhodla, že to zkusím. Nakonec jsem se na gympl dostala,
maturitu jsem si udělala, ale na DAMU mě nechtěli ani pak. A
nevzali mě ani do žádného divadla. Dělala jsem konkurz do
tehdy populárního avantgardního Rubínu, ale tam mi řekli, že
hledají kluka. Zkoušela jsem to v brněnském Divadle na
provázku, obrážela jsem i všechny amatérské spolky, ale se
jménem Kohoutová jsem byla za normalizace bez šancí. Když už
by mě někde bývali chtěli, zasáhla StB. Chvíli jsem hrála ve
Viole, tehdy tam se mnou začínal třeba Marek Eben. Ale po
Chartě 77 přišel konec. Ještě jsem ale zažila vrchol – bytové
divadlo s Vlastou Chramostovou, Pavlem Landovským, Vlastou
Třešňákem a s tátou, který to všechno vymyslel a dotáhl k
realizaci. Bylo to nádherné. Dokud nás policajti nerozehnali,
hráli jsme po bytech. Dokonce je z toho i filmový záznam – a
je to síla. Je to síla i dnes! Pak už byl pro mě v herectví
definitivní konec. Zřejmě mě začlenili do akce Asanace, která
měla vypudit nonkonformní lidi ze země, dotlačit je k
vystěhování. Opravdu si estébáci došli všude – i do malých
nevýznamných amatérských spolků – a zastrašili je. Nesměla
jsem nic. Moc mě to trápilo, protože divadlo byla moje velká
touha.
Tehdy jste se prý velmi líbila panu režisérovi Macháčkovi...
Macháček na představení Macbetha v bytě Vlasty Chramostové byl
a říkal: „Jednou, jestli tady bude svoboda, vezmu ji do
Národního.“ Po revoluci mě napadlo, jestlipak si na to ještě
vzpomene. Nevzpomněl. A i kdyby, to už jsem měla dvě maličké
adoptované děti, čekala třetí a bydlela v lese. Být herečkou
jsem už nemohla.
Co vás na herectví tolik přitahovalo?
Určitě to nebyla chuť předvádět se. Byla to potřeba sdělování
a společného prožitku. Když jsem se poprvé vdala a konečně se
nejmenovala Kohoutová, vzali mě na herectví a zpěv na lidovou
konzervatoř k Ivanu Vyskočilovi. Učila jsem se hrát, zpívat,
tančit, ale neměla jsem kde to provozovat. Zájem StB mě
vždycky dohnal a zahnal. Tak jsem s tím sama skončila. Bylo to
jen sebetrýznění. Odstěhovala jsem se za Prahu.
Jak jste se vlastně ocitla v lesích kdesi nad Svatým Janem?
Tehdy jsme v Praze neměli kde být. Mohli jsme zůstat v jednom
bytě s mámou, babičkou, dědou, s bráchou, jeho ženou a
dítětem, jenže já chtěla bydlet se svým druhým mužem sama. Byl
to vlastně určitý druh emigrace. Když jsem nesměla hrát
divadlo, řekla jsem si, že budu radši žít v lese a budu chovat
slepice… Potřebovala jsem změnit svůj život, přestat se trápit
tím, že žiju v blízkosti toho, co mi bylo zapovězeno.
Takže jste si nakonec interpretací Šíleně smutných vzpomínek
přeci jen splnila to, co vám osud nedopřál?
Jsem za tu možnost moc ráda, i když už po divadle netoužím.
Jsem člověk dne, jsem skřivánek, miluju slunce a denní světlo,
nemám ráda tmu, která k divadlu patří. Navíc se mi málokdy
líbí, co se v současnosti na jevištích uvádí. Ale občas přece
jen narazím na představení, které mě uchvátí, teď naposledy to
byla Korespondence V+W Divadle Na zábradlí. To si pak říkám,
že herci, kteří dostanou příležitost v tak skvělé inscenaci,
musí být navýsost šťastní.
Nechystáte se psát nějaké další divadelní hry?
Ne, nemá to cenu. Pokud autor není napojený na konkrétní
divadlo, se kterým soustavně spolupracuje, je téměř nemožné
scénář prosadit. Několikrát jsem se pokusila zpracovat téma,
které mě fascinovalo, a pak jsem hru léta nabízela a většinou
mi ani neodpověděli. Na realizaci divadelní adaptace Felliniho
Silnice jsem čekala deset let. Nakonec ji udělal krásně Martin
Stropnický v Hradci Králové. Žádné další divadlo ten text už
nechtělo. Na realizaci Sodomy komory podle povídky Johannese
Urzidila jsem čekala ještě déle. Tu zase nádherně a zcela
nadčasově zrežíroval Jiří Fréhár. Jenže až v Šumperku. A pak
už taky nic. Pochopila jsem, že nemůžu mrhat silami, protože
léta utíkají. Stejnou zkušenost jsem udělala i s filmem.
Ale Smradi a Zemský ráj to na pohled byly přece úspěšné
filmy.
Říká se, že nejlepší scenárista je mrtvej scenárista. Na svoje
texty jsem příliš úzce navázaná, těžko se na mě můžu dívat z
odstupu. Nechtěla jsem připustit hloupé změny, do kterých mě
producenti nutili. Když nakonec došlo k realizaci a já zhlédla
první sestřih filmů, hrozně se mi ulevilo, že jsem své scénáře
vůbec poznala, že je režisér úplně nepředělal, což se občas
stává. Byla to úleva, i když jsem měla některé výhrady a
chtěla jsem, aby určité situace vyzněly jinak. Víc absurdně,
ironicky. Tak se to ve mně různě mlelo, až mi dal čas odstup a
oba filmy se mi líbí.
Píšete lehce?
To rozhodně ne. Sedím nad notebookem a strašně s tím bojuju.
Když už něco napíšu, váhám, jestli to má vůbec cenu. Povídky
jsem psala asi rok, ale dlouho předtím jsem se k tomu
odhodlávala. Bála jsem se, jestli budu povídku, jeden z
nejtěžších literárních útvarů, umět napsat. Nevím, čím to je,
já se teď pořád bojím dopředu. Dřív jsem se do všeho vrhala po
hlavě, na všechno jsem měla názor… Teď to mám úplně opačně.
Pak jsem si řekla, že se do toho musím konečně pustit a
přestat se trápit tím nepsaním. Protože nepsaní je stejné
utrpení jako psaní. Věra Saudková, neteř Franze Kafky, kterou
jsem zrovna včera navštívila, mi kdysi napsala: „Chudák
spisovatel, buď píše, až se z toho zblázní, anebo nepíše, až
se z toho zblázní.“ Je to absolutně přesné.
Co dělá spisovatelka, když zrovna nepíše?
Blázní. Zahání ten pocit, že by měla a chtěla, a že neví co a
jak. Ale nečinná nejsem. Léta jsem se například snažila o
spolupráci s Českou televizí nebo s rozhlasem. Ale ani jedna
instituce o mě neprojevila zájem. Kolem domu je pořád hodně
práce, i na zahradě. Tak ji dělám. A taky jezdím na kole! Ale
hlavně hodně čtu, protože se teď zase k psaní chystám. Hledám
inspiraci, koukám se, jak jiní a podle mě dobří napsali žánr,
do kterého bych se chtěla pustit.
A to je?
Ráda bych napsala román. Jenže…
Jitka Škápíková, publicistka
Foto Martin Pekárek
|
