|
|
 Věř – a víra tvá tě uzdraví
O domnělých i skutečných zázracích vznikla řada filmů, nyní
ovšem vyhroceně nábožné filmy sotva kdy spatříme, dokonce i
výsostně náboženská témata jsou zpracována řekněme z odstupu.
Výjimku netvoří ani francouzský snímek Lurdy (vysílá ČT art v
neděli 8. prosince ve 20.50) – tak se nazývá světoznámé
lázeňské poutní místo, proslavené nadpřirozenými uzdraveními.
Přináší ovšem náhled věcný, dokonce až protokolární – a
zejména se vyhýbá jednoznačnému stanovisku k tamním léčebným
výsledkům.
Režisérka Jessica Hausnerová zaznamenává hlavně vnější tvář
dění, zachycuje všední chod městečka i osudy jeho dočasných
návštěvníků, často výprav zde ubytovaných, o které pečují
vybrané ošetřovatelky. V dlouhých záběrech zachycuje téměř
ritualizované počínání, často provázené mariánskými modlitbami
(Zdrávas Maria, milosti plná...) a prosebnými litaniemi.
Nevzrušivě pohlédne na hromadné prostírání v jídelně, na
společné výpravy do posvátné jeskyně včetně „dotýkání“ nebo na
rozmluvy s duchovními, kteří trpělivě zdůrazňují, že nemocní
nejprve musí uzdravit svou duši, nikoli tělo. A vskutku je
toho zapotřebí: mnozí svůj úděl vnímají nedůtklivě, jako
křivdu, obtížně se smiřují se stavem, že postiženi jsou oni, a
nikoli někdo jiný.
Sylvie Testudová (již si pamatujeme zejména z hořké komedie
Strach a chvění) tu ztělesňuje Christine, ženu až ke krku
ochrnutou kvůli roztroušené skleróze. Zůstává upoutána na
invalidní vozík, s rukama zkroucenýma v pěst, zcela odkázaná
na cizí pomoc. Přesto aspoň navenek zůstává vyrovnaná a jakoby
smířená se svým osudem, jedná dokonce s určitou noblesou, v
níž se mísí pokora se sebevědomím, naznačující tak odhodlání
uniknout zoufalství. Její ošetřovatelku ztělesnila Léa
Seydouxová, nejnověji proslavená vyhrocenými sexuálními
scénami v Životě Ad?le, který nyní dorazil i do českých kin.
Režisérka sleduje zpola skeptická Christinina očekávání,
posléze sice naplněná, byť můžeme zvažovat, zda trvale.
Zároveň si všímá drobných příhod odehrávajících se kolem ní,
milostných zahledění i žárliveckých reakcí, také přepínání sil
vedoucího ke zhroucení. Zejména postarší lidé si až pověrečně
vyprávějí o zázracích, nedočkavě na ně čekají a škodolibě
glosují, nakolik si kdo zaslouží nebo nezaslouží uzdravení.
Film upozorňuje, že člověk prožívá největší zklamání, ba otřes
tehdy, ukáže-li se, že zdánlivé zlepšení stavu bylo dočasné.
Dotýká se samého prožitku víry, když po opětovném zhoršení
nemoci zazní chlácholivý odkaz na vyšší moc: „On za to
nemůže“, provázený zklamaným dotazem: „A kdo tedy?“
Lurdy nehledají ani neposkytují jednoznačné odpovědi, snaží se
hlavně přiblížit výjimečný duchovní rozměr celé lokality,
prodchnuté zjitřenou vírou i očekáváním. Možná právě zde
nejsilněji platí „Věř a víra tvá ti pomůže“, i když třeba ne
trvale a jednoznačně.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
