|
Ivan
Němec, publicista
Pohádka podle pravidel?
Při poslechu nedělní rozhlasové pohádky si někdy říkám, zda u
přijímačů sedí více dětí, anebo posluchačů, kteří se v tuto
dobu k rádiu tulili už v dobách předtelevizních. Napadá mě to
obvykle tehdy, když z pohádky zazní třeba nějaký metaforický
obraz, jehož odezva u malého vnímatele nemůže být asi stejná
jako u onoho velkého. Dětská hrdinka se například ocitne v
„háji nejtajnějších vzpomínek“, o němž se dozví, že je to
„místo, kam bychom se rádi vrátili“. V takových chvílích
zapochybuji, zda zmíněný háj, jenž se v představách dospělého
posluchače rozzáří vonnými květy a barvami šťavnatého ovoce,
probudí podobně bohatou fantazii u dítěte, jehož vzpomínky
ještě nestačily zestárnout.
Uvedený příklad zazněl v nové rozhlasové pohádce Terezy
Dobiášové Král trpaslíků, která vznikla v českobudějovickém
studiu v režii Lubomíra Koníře a měla 10. listopadu svou
premiéru na Dvojce.
Do expozice hry, v níž hrdinka Viktorka žadoní po mamince, aby
pokračovala ve zpívání, vstoupí postava Vypravěčky, která
překvapivě oznámí, že sourozencům Viktorce a Viktorovi zemřela
maminka, takže žijí jen s tatínkem, jenž hodně pracuje. Poté
nás Viktorka poněkud zmate informací, že „táta se před námi
schovává“. Navzdory mínění svého bratříčka se rozhodne
navštívit krále trpaslíků. Nevyřčeným motivem její dobrodružné
cesty je pravděpodobně obdiv k milované postavě oblíbené
četby. Právě při této četbě a po vyřčení zaříkávadla se
Viktorka ztratí bratrovi před očima a ocitne se na strastiplné
cestě ke svému cíli. Potká tam Stromové lordy, hlídače hranic
trpasličího území, kteří ji vybaví sloganem, jehož opakování
jí bude dodávat sílu. Pak narazí na sedm trpaslíků, a přestože
odmítne nabídku, aby se stala jejich novou Sněhurkou, obdarují
ji kouzelným kamínkem, který je třeba stisknut, až bude
nejhůř. Jenže pak zavede cesta hrdinku do bažin se zlými
skřety, kteří svou touhu vyjadřují slovy „pěkně si tě
vykrmíme“.
Tuto typicky tvrdou pohádkovou cestu, s jejímiž nástrahami
hrdinka těžce bojuje za pomoci pohádkových rekvizit a
průpovídek, si však autorka poněkud ulehčila. Stvořila postavu
Vypravěčky, která až příliš často komentuje a zbytečnými
vysvětlivkami doplňuje probíhající děj. Způsob, jímž autorka
neustále přerušuje jinak dobře konstruované dramatické obrazy,
je typický spíše pro vypravěčské pásmo prózy než pro drama. I
dětský čtenář většinou ví, že kouzelná báchorka probíhá podle
nějakých pravidel, že hrdinka musí absolvovat pohádkovou
triádu, v níž bude nebezpečí narůstat, až se zlomí a vše v
dobré se obrátí. Je tedy nutné, aby vše Vypravěčka
vysvětlovala, aby s předstihem slibovala, že přijde zkouška
nejtěžší, kterou naštěstí nebude Viktorka překonávat sama?
Její předpověď se naplní. Vedle Viktorky najednou stojí bratr
a je zbytečné se ptát, odkud spadl – pohybujeme se přece v
kouzelné pohádce. Stačí-li v jiné báchorce polibek k tomu, aby
se žába proměnila v krásného prince, proč by se tentokrát král
trpaslíků, jež hrdinku nakonec zachrání, nemohl proměnit v
otce obou dětí? Nevadí, že o postavě otce víme jen to, co
jedinou větou vyjádřila Viktorka na začátku příběhu.
Vypravěčka vše v závěru opět vysvětlí: „Teď měli jeden druhého
– a to bylo krásné.“
Nejhezčí místa pohádky Terezy Dobiášové tvoří dialogické scény
napsané podle „pravidel“ dramatu. Mají i odpovídající
atmosféru, protože jsou živě zrežírovaná a s chutí a vtipem
herecky pojatá. Myslím, že přesné dodržení pravidel tradičního
žánru může někdy přinést větší obdiv než jejich překračování. |