Číslo 49/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Terezou Boučkovou.

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Ivan Němec, publicista

Pohádka podle pravidel?

Při poslechu nedělní rozhlasové pohádky si někdy říkám, zda u přijímačů sedí více dětí, anebo posluchačů, kteří se v tuto dobu k rádiu tulili už v dobách předtelevizních. Napadá mě to obvykle tehdy, když z pohádky zazní třeba nějaký metaforický obraz, jehož odezva u malého vnímatele nemůže být asi stejná jako u onoho velkého. Dětská hrdinka se například ocitne v „háji nejtajnějších vzpomínek“, o němž se dozví, že je to „místo, kam bychom se rádi vrátili“. V takových chvílích zapochybuji, zda zmíněný háj, jenž se v představách dospělého posluchače rozzáří vonnými květy a barvami šťavnatého ovoce, probudí podobně bohatou fantazii u dítěte, jehož vzpomínky ještě nestačily zestárnout.
Uvedený příklad zazněl v nové rozhlasové pohádce Terezy Dobiášové Král trpaslíků, která vznikla v českobudějovickém studiu v režii Lubomíra Koníře a měla 10. listopadu svou premiéru na Dvojce.
Do expozice hry, v níž hrdinka Viktorka žadoní po mamince, aby pokračovala ve zpívání, vstoupí postava Vypravěčky, která překvapivě oznámí, že sourozencům Viktorce a Viktorovi zemřela maminka, takže žijí jen s tatínkem, jenž hodně pracuje. Poté nás Viktorka poněkud zmate informací, že „táta se před námi schovává“. Navzdory mínění svého bratříčka se rozhodne navštívit krále trpaslíků. Nevyřčeným motivem její dobrodružné cesty je pravděpodobně obdiv k milované postavě oblíbené četby. Právě při této četbě a po vyřčení zaříkávadla se Viktorka ztratí bratrovi před očima a ocitne se na strastiplné cestě ke svému cíli. Potká tam Stromové lordy, hlídače hranic trpasličího území, kteří ji vybaví sloganem, jehož opakování jí bude dodávat sílu. Pak narazí na sedm trpaslíků, a přestože odmítne nabídku, aby se stala jejich novou Sněhurkou, obdarují ji kouzelným kamínkem, který je třeba stisknut, až bude nejhůř. Jenže pak zavede cesta hrdinku do bažin se zlými skřety, kteří svou touhu vyjadřují slovy „pěkně si tě vykrmíme“.
Tuto typicky tvrdou pohádkovou cestu, s jejímiž nástrahami hrdinka těžce bojuje za pomoci pohádkových rekvizit a průpovídek, si však autorka poněkud ulehčila. Stvořila postavu Vypravěčky, která až příliš často komentuje a zbytečnými vysvětlivkami doplňuje probíhající děj. Způsob, jímž autorka neustále přerušuje jinak dobře konstruované dramatické obrazy, je typický spíše pro vypravěčské pásmo prózy než pro drama. I dětský čtenář většinou ví, že kouzelná báchorka probíhá podle nějakých pravidel, že hrdinka musí absolvovat pohádkovou triádu, v níž bude nebezpečí narůstat, až se zlomí a vše v dobré se obrátí. Je tedy nutné, aby vše Vypravěčka vysvětlovala, aby s předstihem slibovala, že přijde zkouška nejtěžší, kterou naštěstí nebude Viktorka překonávat sama? Její předpověď se naplní. Vedle Viktorky najednou stojí bratr a je zbytečné se ptát, odkud spadl – pohybujeme se přece v kouzelné pohádce. Stačí-li v jiné báchorce polibek k tomu, aby se žába proměnila v krásného prince, proč by se tentokrát král trpaslíků, jež hrdinku nakonec zachrání, nemohl proměnit v otce obou dětí? Nevadí, že o postavě otce víme jen to, co jedinou větou vyjádřila Viktorka na začátku příběhu. Vypravěčka vše v závěru opět vysvětlí: „Teď měli jeden druhého – a to bylo krásné.“
Nejhezčí místa pohádky Terezy Dobiášové tvoří dialogické scény napsané podle „pravidel“ dramatu. Mají i odpovídající atmosféru, protože jsou živě zrežírovaná a s chutí a vtipem herecky pojatá. Myslím, že přesné dodržení pravidel tradičního žánru může někdy přinést větší obdiv než jejich překračování.



  Fenomén
  jménem Snowden

  Jak o vidí Petr Koudelka
 
  
Věř – a víra tvá       
  tě uzdraví

  Dívejte se
 
  Obsluhoval jsem
  americké prezidenty

  Navštivte