|
|
Život lesby v třetím světě
Slovinská spisovatelka Suzana Tratniková (1963) se představila
v češtině zatím dvakrát: v roce 2005 vyšla její novela Jmenuju
se Damián, letos na podzim pak román Třetí svět (přeložený
Petrem Mainušem a vydaný Větrnými mlýny). Tématem obou knížek
je jiná sexuální orientace, respektive její přijímání v osobní
rovině a odmítání v rovině společenské.
Hlavní hrdinka Třetího světa má svůj domicil v bývalé
Jugoslávii, zemi, kde za minulého režimu lesbická nebo obecně
homosexuální láska oficiálně neexistovala. Vnějším podmínkám
se ale vypravěčka věnuje pomálu, falešné ideologické kulisy
črtá velmi hrubě, v podstatě ji nezajímají. Zajímá ji primárně
hrdinčina individuace. Tratniková sleduje svoji vyvolenou
nejprve na cestě do svobodné ciziny, která jí dá poznat i jiné
způsoby než hysterickou xenofobii a probudí v ní silnou vášeň
a s ní spojenou chuť do života. Později, po návratu do vlasti,
jejíž hvězda zvolna zapadá, pak přihlíží hrdinčinu vztahovému
tápání, stále častějším emocionálním kolapsům i zradám, které
jako by předznamenávaly krach Jugoslávie na přelomu
osmdesátých a devadesátých let minulého století obecně.
Tratniková je suverénní vypravěčka. Zůstává sice realistkou
věrnou popisu a dialogu, ale čtenářův zájem se upíná především
k tématu. To je zpracováno s citlivostí pro detail i celek, v
náležitém kontextu a s patřičnou kritičností, která je platná
samozřejmě i dnes; stačí připomenout verbální bič, kterým s
oblibou práskají nad hlavami homosexuálů novodobí fašisté v
Rusku nebo v USA.
Pointa příběhu je pak překvapivá: vyprávění se najednou zanoří
pod hladinu realismu, nabere mysteriózní nádech, do hry
vstoupí sny, kontakty se zásvětím – a především poznání, že
cesta ke svobodě zřejmě není pro každého.
Pro autorčinu hrdinku ovšem ano. A možná i pro její autorku. V
medailonu Suzany Tratnikové totiž čteme, že vedle práce
spisovatelské, překladatelské a novinářské je „významná
představitelka lesbického hnutí“.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
