|
|
Marek Eben, herec, moderátor a
muzikant
Směřoval jste svoji profesní cestu v jejích začátcích cíleně
konkrétním směrem, nebo jste nechal její vývoj osudu?
Daleko více jsem to nechal na osudu. Neměl jsem představu, co
bych chtěl dělat, ale bylo mně jasné, co dělat nemůžu. Ve
škole jsem neměl nadání na matematiku, fyziku a jim podobné
předměty. Věděl jsem tedy, že po základce musím jít na školu,
kde se tyto předměty nebudou vyučovat – na rozdíl od mého
bratra, který se matematikou celoživotně zabývá. Protože
konzervatoř byla hudebně dramatická, myslel jsem si, že něco z
toho, co se tam vyučuje, budu moci třeba dělat a že se časem
ukáže, který směr bude ten pravý. Jsem člověk, který si velmi
zřídka klade cíle. Popravdě řečeno, kladu si je nerad, protože
se nechci zklamat. Raději si počkám, co mně život sám přinese.
Nikdy jsem proto netoužil po nějaké konkrétní roli, tím tedy
rozhodně netrpím. Čím ale nyní trpím, je, že bych měl udělat
další desku, kterou však nemám připravenou a kapela je už
značně nervózní…
Patříte mezi věřící umělce. Ponecháváte tedy vše na Pánu Bohu,
nebo jste zároveň i fatalistou?
Obojí. Co můžete nechat na Pánu Bohu, nechte na něm! Velmi
často jsou ty nejhorší věci, které se člověku stanou,
výsledkem jeho vlastní snahy. Připadá mi moudřejší, aby člověk
dělal v danou chvíli to nejlepší, co umí, a zbytek nechal na
vyšším řízení. Kdybych nepotkal na vojně Iva Paukerta, nikdy
bych třeba nemoderoval Tý Tý. A na vojnu jsem šel i proto, že
mě ani nenapadlo předstírat nějakou chorobu. Já jsem velmi
špatný lhář a mé okolí velmi rychle pozná každou moji
sebemenší snahu v tomto ohledu. Moje maminka říká, že pokud
lžu, mluvím plynně.
Celkově působíte dost tajemně, až uzavřeně. Když však
promluvíte, stojí to za to. Jak vypadá vaše příprava na
moderování?
Příprava se musí takzvaně vysedět, s tím nic nenadělám. A už
vůbec není jisté, jestli to, co vysedím, bude pak také za něco
stát. Dvacet knih při přípravě na jedno moderování opravdu
nepřečtu, ale vždy si řeknu o dostupné materiály k tématu,
zvlášť pokud je to moderování pro firemní večer. Ne vždy z
nich něco použiju, ale je dobré mít alespoň základní
povědomost o tom, pro koho budu pracovat. Podaří-li se najít
nějakou, třeba i nepatrnou drobnost, která by se mohla použít,
potěší mě to. Často se mně stává, že během večera dojde k
nečekané situaci, kdy něco plácnu, a ono to má potom větší
úspěch než všechno ostatní, co jsem pracně vyseděl. Při
moderování je vždy prostor pro improvizaci, ale já bych si
netroufnul vystoupit před publikum, aniž bych se předtím
připravil.
Předpokládám, že na Plovárnu se připravujete obdobně. Na co se
v tomto pořadu soustředíte?
Svého hosta si jednoduše „načtu“. Musím přesně vědět, s kým že
to budu mít čest zhruba čtyřicet pět minut natáčet. A opět
hledám drobnost, která by mohla přinést dobré ovoce. Čím více
se trefíte do „neodřených“ témat, tím jsou odpovědi
respondenta svěžejší. Je velmi důležité, aby rozhovor bavil
obě strany. Snažím se dostat alespoň trochu pod povrch, jak
host myslí, co ho zajímá. Rozhodně nemám zájem přivádět
kohokoliv do úzkých. Čím je osobnost mediálně známější, tím je
vedení rozhovoru těžší, protože o svém životě mluvil již
mnohokrát. Jistě, mít někoho před kamerou poprvé je riziko,
protože nevím, jestli se natáčení podaří, ale každopádně je to
svěží povídání.
Váš otec Petr Eben je řazen mezi významné skladatele 20.
století. Líbila se mu hudba, kterou s bratry děláte?
Myslím, že ano. I když – táta byl až patologicky hodný člověk,
takže by možná ani nedal najevo negativní hodnocení. K hudbě
nás vždy jen povzbuzoval. Nezažil jsem nikdy, aby jakýmkoliv
způsobem ponižoval nějaký žánr, který jsme zrovna poslouchali.
Na to byl moc opatrný. Tátu velmi těšilo, že vůbec muziku
děláme. Starší bratr šel studovat matematické vědy, já
směřoval k divadlu. Až teprve mladší David šel rovnou studovat
klarinet a později i hudební vědy. Od nich se nakonec dostal
ke gregoriánskému chorálu, který byl vždy pro tátu základním
inspiračním zdrojem při komponování. Táta strávil hodiny
posloucháním gregoriánského chorálu, ale nikdy nás
nepřesvědčoval, abychom se jím zabývali jako základním
hudebním směrem. A už vůbec by ho nenapadlo, že jeden z jeho
synů se touto hudbou bude zabývat a ještě v tak vysoké
kvalitě, v jaké to brácha dělá.
V té nejvyšší!
To jste řekl vy. Já si to myslím taky, ale neslušelo by se,
abych to tady prohlašoval.
Vy sám jste autorem mnoha písní. Učil vás otec skladbě a
kompozici?
Tady bohužel platí to o kovářově kobyle. Ale chyba není na
straně kováře, je to chyba kobyly, kobyla byla blbá! Kdybych
byl chytřejší kobyla, tak bych se učila. Dnes mě to mrzí,
přestože jsem se skládání věnoval jako hobby. Když už jsem
občas za tátou pro radu přišel, vždy mně výborně poradil. Ale
já jsem chodil moc málo. Petr Eben je v určitém směru
nepřekonatelný, stačí jen, jak dokázal pracovat s tématy.
Jednoduše řečeno, kdybych byl pilnějším žákem svého otce, byl
bych dnes s muzikou mnohem dál.
Čerpáte z otcova hudebního odkazu?
Podvědomě jeho hudba ve mně jistě je, protože jsme s ní
vyrůstali všichni v třípokojovém bytě. Tam se nedalo nikam
utéct, a proto jsme všechny tátovy skladby znali dávno před
tím, než měly premiéru. Tátova hudba je velmi důvěrná,
vypovídá příběh a je velmi melodická. Ale že bych se konkrétní
skladbou přímo inspiroval, to říct nemůžu. Už proto, že to, co
psal táta, je první liga, kdežto já jsem okresní přebor.
Co se vám zdá být po pětapadesáti letech života podstatné, aby
člověk obstál?
Asi to, co se nazývá životem v pravdě, přestože to zní jako
fráze. Celý život nevím, co si s tím počít. Snažím se proto
žít podle svého nejlepšího svědomí, neuhýbat ze správné cesty,
ale víte, jak to je. Mám vyzkoušené, že když člověk uhne,
ucítí jistou pachuť, a aby ji zahnal, najde si důvod, proč to
udělal zrovna takhle. A tak vznikají takové nátěry, které si
člověk na sobě nese. Jednou tam nahoře vezmou letlampu a
všechny ty nátěry pěkně opálí…
„Pane Ebene, tak teď se podíváme, jaký vy vlastně jste…“ A já
už se bojím teď.
Jak vás jako umělce obohacuje víra v Boha?
Řeknu to takto. My jsme na toho tam nahoře zcela odkázaní. My
nemůžeme vymyslet nápad, my musíme dostat nápad. Musíte jen
sedět a čekat, až nápad dostanete, až vám ho někdo pošle. To
ale ještě neznamená, že když bude někdo od rána do večera
klečet na kolenou, že napíše hudbu jako Mozart, který jistě
nebyl vzorem ideálního katolíka, ale přesto byl geniálním
skladatelem. Pán Bůh prostě používá lidi ke svým úmyslům a
záměrům, a použije je tak, jak se to Jemu hodí. To jen my lidé
máme stále tendenci škatulkovat, zařazovat a říkat, že ten a
ten tedy nikdy! Myslím, že Bůh jistě takto neuvažuje, vždyť
velcí umělci často nežili a nežijí nějakým příkladným životem,
na který by mohli být hrdí. Přesto tvoří geniální díla. Když
má umělec tu instanci, u které může alespoň loudit, tak je to
lepší. Když nevěříte v nic, jste osamělý se svojí vlastní
tupostí. Když věříte, můžete loudit a škemrat, a oni vám občas
něco pošlou. Pán Bůh třeba nechce, abyste byl špatným
spisovatelem, a tak vám žádný nápad nepošle a vy jdete dělat v
životě něco jiného. Jsou to otázky, na které neznám odpovědi,
ale vidím aplikaci v životě.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Monika Váňová a Studio Ypsilon/Jan Černoch
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 10. 9. |
