|
|
 Underground
v televizi
Tak jsme natočili první díl nového televizního pořadu. Česká
televize otevírá dětský kanál, a když děti usnou (doufejme, že
ne u televize), změní se v kulturní kanál ČT art a ten má
vysílat až do půlnoci. Nejspíš je to tak proto, že si spousta
lidí myslí, že se to k sobě hodí, neboť „umělci jsou jako
děti“...
Naše „talk show“ Artefakta je mazaně postavená nikoli na
osobnostech, ale na tématech, o kterých stojí za to pohovořit.
A tak my čtyři, co se budeme v bedně za hluboké noci v
příštích měsících od pondělí do čtvrtka objevovat – Lucie
Klímová, Jan Rejžek, Miroslav Balaštík a já – se budeme, jak
to tak vypadá, věnovat pokaždé více než jednomu hostu a třeba
se tam s nimi budeme i hádat, to se uvidí...
Můj první pořad se měl zabývat otázkou, zda i dnes existuje
něco jako underground a co by to tak mohlo být. Pozval jsem si
na to odborníka Martina Machovce a dvě nekonformní umělkyně.
Eva Turnová, která už patnáct let hraje na basovou kytaru v
kapele Plastic People of the Universe, píše fejetony a maluje
obrazy, přednesla úvahu o Maslowově teorii, že člověk
uspokojuje své potřeby postupně v jakýchsi patrech pyramidy od
nejnižšího k nejvyššímu. Nejnižší jsou záležitosti pudové a
nejvyšší potom lidská seberealizace. „Rozhodla jsem se
seberealizací naopak rovnou začít. Všechno ostatní vyplyne:
láska, peníze, uznání a mezonetový byt,“ řekla a vzápětí hned
vtipně dodala, že jí to moc nejde.
Tamara Nathová, hudebnice, básnířka a organizátorka kultury
všeho druhu, přečetla mimo jiné krásnou báseň na téma „národ
sobě i v hrobě“, která začíná: „Na hrobě Jana Wericha kanár
Mejly Hlavsy pelichá.“ A po natáčení mi prozradila, že
nevlastní žádné konto v bance, a taky to jde. Žije si tvořivě
a docela šťastně.
Martin Machovec, který o tématu underground občas přednáší,
řekl, že je to slovo těžko definovatelné a že ho chápe spíš
historicky – do undergroundu patřili umělci v totalitním
režimu, když jim za jakýkoli svobodnější umělecký či lidský
projev hrozil kriminál a perzekuce. Dnes už to tak není, a
doufejme, že to tak i zůstane.
Nakonec jsme se shodli, že je asi jedno, jak se svobodnému
přístupu k životu a k umění říká – jestli použijeme naše
slůvko underground, nebo třeba mluvíme o nezávislé či
alternativní kultuře, či dokonce jen o docela obyčejné svobodě
projevu a nakládání se životem tak, jak to člověk považuje za
správné, nezávisle na tom, k čemu ho tlačí establishment. A
právě svoboda a pocit vlastní důstojnosti byly tím, co z obou
přítomných žen vyzařovalo. Můžeme tomu říkat jakkoli, ale je
moc důležité, že to ještě existuje...
Uvidíme, co nám a nočním divákům dětského kulturního kanálu
podobné rozhovory přinesou. Budeme se ptát. Otázek a témat je
spousta. Snad jich dokonce přibývá a komplikují se. Sem tam je
možná lepší ptát se i naivně a hloupě, když se něco chceme
dozvědět. Na moudré mlčení máme pořád ještě dost času.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
