|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Zlatá éra žurnalistiky?
Když před pár týdny napsal Tomáš Baldýnský do Lidových novin
trefný sloupek o tom, že by média měla už konečně nechat Ivetu
Bartošovou na pokoji, rozhodl se deník k nezvyklému kroku. Byť
komentáře a sloupky na webu bezplatně nepublikuje, tentokrát
to učinil. „Výjimečně zveřejňujeme tento text, protože ho
považujeme za velmi důležitý," vysvětlili Lidové noviny svůj
krok v redakční noticce.
Uff! A pak se vydavatelé diví, že noviny jsou prodělečný
byznys. Proč by si je někdo měl kupovat? Nebo proč by měl
utrácet za přístup na placený web? Mezi řádky krátké anonce
onoho „důležitého textu“ čteme: „Nebojte se, když se nám něco
povede, tak vám to stejně dáme zadarmo!“ To v lepším případě,
v tom horším to taky může znamenat: „Hele, ten Baldýnského
článek je tak dobrej, že je nám skoro líto, že ho nikdo
nečetl.“
Ono to není zas tak výjimečné, média právě u svých
nejzajímavějších či nejkontroverznějších textů řeší ďábelské
dilema. Mají je dát exkluzivně těm, kteří si za to platí?
Anebo je „hodit“ na web, kde si je přečte mnohonásobně víc
lidí, a dost pravděpodobně se kolem nich – například na
sociálních sítích – strhnou vášnivé debaty? Nenechme se mýlit,
je to důležitější otázka, než se zdá.
V prvním případě se chovají jako správní podnikatelé. Cena
produktu se přece odvíjí od toho nejlepšího, co může
nabídnout. Když budou čtenáři vědět, že kvalitní kusy stejně
dostanou zadarmo, tak proč by platili? Mám s tím osobní
zkušenost. Dvacet let jsem si kupoval Lidové noviny každý den,
v posledním roce či dvou jen v úterý a v sobotu. V úterý je
důvodem sloupek Ludvíka Vaculíka (ano, kupuji ty noviny kvůli
jednomu krátkému textu!), v sobotu příloha Orientace. Kdybych
obojí našel zdarma na webu, dost možná s kupováním úplně
skončím. Žurnalistika však není jen byznys. Má určitý étos,
jehož součástí je touha informovat co nejvíc lidí, přimět je k
zamyšlení, vyvolat co nejširší diskusi. A to jde těžko, když
vám klesá náklad a pomalu už znáte všechny předplatitele
osobně. Pak se tedy jako správný jeví ten druhý přístup,
protože takového efektu dnes docílíte jen na webu, a ještě
spíše v sociálních sítích, tedy na Facebooku. Bylo to
mimochodem právě na Facebooku, kde v debatě o budoucnosti
novin kdosi položil otázku, zda by dnes vyvolala zájem slavná
polemika o roce 1968 mezi Kunderou a Havlem, kdyby vycházela
pouze v papírových novinách. Smutná, a asi pravdivá odpověď
zní, že nejspíš nikoliv. Na webu by však mohla být naopak
ještě bouřlivější a s větším dopadem. A s nadsázkou řečeno
můžeme napsat, že bychom se dozvěděli i vítěze. Byl by to
Havel, nebo Kundera? Přece by záleželo na tom, kdo by dostal
víc „lajků“.
Ašak ono je to ještě o něco složitější. Kdo autory dlouhých a
vyčerpávajících textů, určených jen pro web, bude platit?
Honoráře jsou na webu buď nízké, anebo vůbec žádné. Vítězí
kvantita nad kvalitou. Chytlavý titulek, krátký text, často
poskládaný z převzatých nebo přímo opsaných informací. Za
dvacet minut je v průměru napsaný, za půl minuty přečtený. To
jsou parametry takového běžného webového článku. Tedy toho,
který vyvolá možná udivené zvednutí obočí, v krajním případě
zavrtění hlavy… ale celospolečenskou diskusi? To asi ne.
Noviny si ještě můžou dovolit autory dlouhých, solidních textů
zaplatit. Ale když je nechají „zamčené“ na svých stránkách či
v předplatitelských sekcích webů, mine se jejich společenský
dopad účinkem. Anebo je publikují na webu, s vědomím, že si
zase o trochu víc podřízly větev, na níž sedí. A dřív nebo
později nebudou mít na drahé kvalitní autory peníze ani
noviny.
Toť ve zkrace i esence polemiky, která proběhla koncem srpna v
amerických médiích. Odstartoval ji názor Henryho Blodgeta,
šéfa internetového vydavatelství Business Insider, který
napsal, že žurnalistika prožívá „zlatou éru“. Argumentoval
tím, že novináři nikdy neměli tolik možností oslovit tak velké
publikum jako dnes. To značně popudilo novinářské veterány z
tisku, kteří protiargumentovali propouštěním z redakcí,
rušením zahraničních korespondentů i omezováním nákladných
novinářských forem, třeba investigativní žurnalistiky. Tohle
že je ta „zlatá éra“? Tak jako nikdo nezná recept na záchranu
tradičních médií, ani tato polemika neměla jasného vítěze ani
poraženého. Jako jistou nápovědu berme nijak překvapivý fakt,
že proběhla na webu. |
