Číslo 37/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Janem Fišarem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Miloš Čermák, publicista

Zlatá éra žurnalistiky?

Když před pár týdny napsal Tomáš Baldýnský do Lidových novin trefný sloupek o tom, že by média měla už konečně nechat Ivetu Bartošovou na pokoji, rozhodl se deník k nezvyklému kroku. Byť komentáře a sloupky na webu bezplatně nepublikuje, tentokrát to učinil. „Výjimečně zveřejňujeme tento text, protože ho považujeme za velmi důležitý," vysvětlili Lidové noviny svůj krok v redakční noticce.
Uff! A pak se vydavatelé diví, že noviny jsou prodělečný byznys. Proč by si je někdo měl kupovat? Nebo proč by měl utrácet za přístup na placený web? Mezi řádky krátké anonce onoho „důležitého textu“ čteme: „Nebojte se, když se nám něco povede, tak vám to stejně dáme zadarmo!“ To v lepším případě, v tom horším to taky může znamenat: „Hele, ten Baldýnského článek je tak dobrej, že je nám skoro líto, že ho nikdo nečetl.“
Ono to není zas tak výjimečné, média právě u svých nejzajímavějších či nejkontroverznějších textů řeší ďábelské dilema. Mají je dát exkluzivně těm, kteří si za to platí? Anebo je „hodit“ na web, kde si je přečte mnohonásobně víc lidí, a dost pravděpodobně se kolem nich – například na sociálních sítích – strhnou vášnivé debaty? Nenechme se mýlit, je to důležitější otázka, než se zdá.
V prvním případě se chovají jako správní podnikatelé. Cena produktu se přece odvíjí od toho nejlepšího, co může nabídnout. Když budou čtenáři vědět, že kvalitní kusy stejně dostanou zadarmo, tak proč by platili? Mám s tím osobní zkušenost. Dvacet let jsem si kupoval Lidové noviny každý den, v posledním roce či dvou jen v úterý a v sobotu. V úterý je důvodem sloupek Ludvíka Vaculíka (ano, kupuji ty noviny kvůli jednomu krátkému textu!), v sobotu příloha Orientace. Kdybych obojí našel zdarma na webu, dost možná s kupováním úplně skončím. Žurnalistika však není jen byznys. Má určitý étos, jehož součástí je touha informovat co nejvíc lidí, přimět je k zamyšlení, vyvolat co nejširší diskusi. A to jde těžko, když vám klesá náklad a pomalu už znáte všechny předplatitele osobně. Pak se tedy jako správný jeví ten druhý přístup, protože takového efektu dnes docílíte jen na webu, a ještě spíše v sociálních sítích, tedy na Facebooku. Bylo to mimochodem právě na Facebooku, kde v debatě o budoucnosti novin kdosi položil otázku, zda by dnes vyvolala zájem slavná polemika o roce 1968 mezi Kunderou a Havlem, kdyby vycházela pouze v papírových novinách. Smutná, a asi pravdivá odpověď zní, že nejspíš nikoliv. Na webu by však mohla být naopak ještě bouřlivější a s větším dopadem. A s nadsázkou řečeno můžeme napsat, že bychom se dozvěděli i vítěze. Byl by to Havel, nebo Kundera? Přece by záleželo na tom, kdo by dostal víc „lajků“.

Ašak ono je to ještě o něco složitější. Kdo autory dlouhých a vyčerpávajících textů, určených jen pro web, bude platit? Honoráře jsou na webu buď nízké, anebo vůbec žádné. Vítězí kvantita nad kvalitou. Chytlavý titulek, krátký text, často poskládaný z převzatých nebo přímo opsaných informací. Za dvacet minut je v průměru napsaný, za půl minuty přečtený. To jsou parametry takového běžného webového článku. Tedy toho, který vyvolá možná udivené zvednutí obočí, v krajním případě zavrtění hlavy… ale celospolečenskou diskusi? To asi ne. Noviny si ještě můžou dovolit autory dlouhých, solidních textů zaplatit. Ale když je nechají „zamčené“ na svých stránkách či v předplatitelských sekcích webů, mine se jejich společenský dopad účinkem. Anebo je publikují na webu, s vědomím, že si zase o trochu víc podřízly větev, na níž sedí. A dřív nebo později nebudou mít na drahé kvalitní autory peníze ani noviny.
Toť ve zkrace i esence polemiky, která proběhla koncem srpna v amerických médiích. Odstartoval ji názor Henryho Blodgeta, šéfa internetového vydavatelství Business Insider, který napsal, že žurnalistika prožívá „zlatou éru“. Argumentoval tím, že novináři nikdy neměli tolik možností oslovit tak velké publikum jako dnes. To značně popudilo novinářské veterány z tisku, kteří protiargumentovali propouštěním z redakcí, rušením zahraničních korespondentů i omezováním nákladných novinářských forem, třeba investigativní žurnalistiky. Tohle že je ta „zlatá éra“? Tak jako nikdo nezná recept na záchranu tradičních médií, ani tato polemika neměla jasného vítěze ani poraženého. Jako jistou nápovědu berme nijak překvapivý fakt, že proběhla na webu.



  Zlatá éra žurnalistiky?
  
Jak to vidí Miloš Čermák
 
  
Co si počít na sociálním dně   
  Dívejte se
 
  Kostlivec a déja vu
  
Navštivte