 Jan
Fišar, herec
Vyrovnat se s tak složitým úkolem bylo asi vrcholem vaší
recitátorské dráhy...
My jsme s kolegou Tomášem Jirmanem, který epos režíroval,
ještě předtím kromě jiného natočili Homérovu Odysseiu a
Illiadu. Kalevala, přestože nemá s Homérem nic společného,
patří vedle těchto dvou gigantických děl světové literatury k
tomu nejlepšímu, co bylo kdy v poezii napsáno. Interpretovat
tato díla, to je něco podobného jako se potkat a potýkat na
jevišti s Hamletem nebo se Cyranem z Bergeracu. Tím největším
interpretačním oříškem je vždy verš, u Kalevaly navíc ve
fámózním překladu Josefa Holečka."
V roce 2012 jste v Poděbradech získal na nejprestižnější
soutěži v uměleckém přednesu nejvyšší ocenění – Křišťálovou
růži. Jak se cítíte ve společnosti Karla Högera, Rudolfa
Hrušínského nebo Ladislava Chudíka, kteří tuto cenu získali v
minulosti?
S těmi Poděbrady je to trochu složitější. Kdysi to byly
Neumannovy Poděbrady a tam jsem soutěž v uměleckém přednesu
třikrát vyhrál. Po revoluci se název změnil na Poděbradské dny
poezie a tam jsem spolu s Janou Oĺhovou ze Slovenska a Jiřím
Lábusem obdržel nejvyšší ocenění v oblasti uměleckého přednesu
v České republice (a vlastně i na Slovensku), Křišťálovou
růži. Ve společnosti Karla Högera a dalších velikánů se
samozřejmě trošku stydím, ale na druhé straně si této pocty
velice vážím.
Společně s Petrem Kotíkem a Janem Třískou jste v roce 2001 ve
Španělském sále Pražského hradu předčítal Dopisy Olze za
účasti prezidenta Václava Havla. Jaký to byl zážitek?
Když přednášíte slavné dílo slavného autora, navíc prezidenta
republiky, před ním samotným i před dalšími esy české kultury
v nádherném prostředí Španělského sálu Pražského hradu,
roztřesou se vám kolena obrovskou trémou, ale i zodpovědností.
Byl to zážitek zcela výjimečný.
Vaší velkou láskou je poezie a umělecký přednes. Je pro herce
vašeho typu obtížné najít prostor pro tento žánr?
Naštěstí je o přednes poezie zájem. Absolvoval jsem spoustu
pořadů v pražské Viole, Lyře Pragensis, Společnosti bratří
Čapků, Památníku národního písemnictví, ale také v Bratislavě
a v mnoha městech České republiky – v Ostravě v kavárně
Daniel, v Atlantiku, v Domě knihy Librex a především v Českém
rozhlase Ostrava. Je pro mne velkým potěšením i častá
spolupráce na významných festivalech, jakými jsou Janáčkův máj
nebo Janáčkovy Hukvaldy. Tam všude je třeba mluveného slova,
krásného slova.
Časy poněkud toporné televizní Chvilky poezie už dávno minuly
a doménou krásného slova se stal spíše rozhlas. Má váš hluboký
vztah k mluvenému slovu a poezii kořeny v poslouchání
rozhlasu?
Samozřejmě že ano. Ale k lásce k uměleckému přednesu mě
přivedl především tatínek Vlastimil Fišar, který byl nejen
hercem, ale hlavně výborným recitátorem. Toto slovo nemám moc
rád, ale lepší neznám. Od tatínka jsem dostal například
gramofonovou desku, na které přednášel Zdeněk Štěpánek Raport
Fráni Šrámka a Baladu vánoční Jaroslava Vrchlického. A to byly
první dvě básně, které jsem se dobrovolně sám naučil a později
i mnohokrát recitoval.
Čím vás uhranulo recitátorské umění Zdeňka Štěpánka?
Zdeněk Štěpánek je pro mne dodnes nepřekonaným interpretem
např. Havrana E. A. Poea nebo Máchova Máje. To mimořádné
napětí, charismatický hlas, ale hlavně mistrovská interpretace
každého verše, každého slova, ten nepostradatelný patos, který
vás drží v pozornosti celou dobu jeho přednesu... Po něm
přišla řada skvělých recitátorů, ale Mistr Štěpánek je jenom
jeden.
Kdy jste poprvé zaregistroval, že existuje rádio, ta kouzelná
skříňka, ze které se linou zvuky?
Byl jsem dítě především „závislé“ na rozhlase, ale také na
gramofonu. Tam daleko, v dětských letech, začal můj obdiv k
mistrovství Karla Högera, Vlastimila Brodského nebo Jana
Wericha, kteří mne denně provázeli kouzelným pohádkovým
světem.
Vzpomínáte si na den, kdy jste poprvé vstoupil do rozhlasového
studia?
Proboha, to je otázka. Je to tak dávno... Ale vážně, skutečná
rozhlasová práce pro mne začala v Českém rozhlase Hradec
Králové. Mým prvním režisérem byl Pavel Krejčí, s kterým jsem
natočil desítky pořadů. Co jsem v rozhlase natáčel poprvé, si
už bohužel nepamatuji, zato si velmi dobře vybavuji naši
poslední spolupráci v Českém rozhlase Olomouc, kde jsme se
setkali vloni po třiceti letech nad pětidílnou četbou z knihy
Vojtěcha. Zamarovského Objevení Tróje. S tak báječným člověkem
a profesionálem, jako je Pavel Krejčí, se pokaždé pracuje
skvěle.
Měl jste respekt k rozhlasovému mikrofonu?
Rozhlas je moje velká láska. Na divadle i v televizi vám může
pohyb těla, výraz obličeje i gesto pomoci zachránit třeba
falešnou intonaci. V rádiu ne, tam je partnerem nejbližším
mikrofon, který odhalí sebemenší nepravdu. A přestože se herec
nemusí učit text zpaměti, příprava na natáčení v rozhlase bývá
mnohokrát ještě důkladnější než jinde. Práce v rozhlasovém
studiu, a to opravdu nechci být patetický, je pro mne vždy
svátkem. Rozhlas mám rád i proto, že na rozdíl od televize
nabízí daleko větší prostor poezii, mluvenému slovu a
uměleckému přednesu.
Práci v televizi jste se ale nikdy nevyhýbal. Jak na ni
vzpomínáte?
Správně jste se zeptal v minulém čase. Dramatická tvorba v
České televizi Ostrava byla v posledních letech ovlivňována
lidmi, kteří svou nekompetentností přivedli její úroveň až na
samé dno. Věřím, že nové vedení se bude ubírat jinou cestou.
Velice rád vzpomínám na devadesátá léta, na Keana nebo
Arrowsmitha s režisérem Zdeňkem Zelenkou, na Spirálu nenávisti
s Ondřejem Kepkou, na Cestujícího bez zavazadel s Jurajem
Deákem, na Konto separato s Dušanem Kleinem, ale i na mnohé
další televizní příležitosti.
Pro herce je samozřejmě nejdůležitější divadelní jeviště.
Které z těch mnoha rolí, jež jste vytvořil na jevišti
Národního divadla moravskoslezského, si nejvíc vážíte? S
kterým režisérem se vám pracovalo nejlépe?
To mě stavíte před Sophiinu volbu. Samozřejmě záleží na
režisérovi, s kterým tu či onu hru a roli zkoušíte. Kdybych
měl vybrat jen jednu z těch všech nádherných rolí a jmenovat
jen jednoho režiséra, tak by to byl Don Juan s režisérem
Michaelem Tarantem. Bylo to pro mne něco zcela mimořádného a
dodnes jsem tím představením ovlivněn.
Celá vaše umělecká kariéra je spojena s Ostravou, ale vaše
kolébka stála v Praze. Jste patriot pražský, nebo ostravský?
Už proto že jsem se v Praze narodil a potom tam i studoval, je
můj vztah k tomuto nádhernému městu velmi vřelý. Na druhou
stranu žiju již dlouho v Ostravě, a tudíž je mi i toto město
nesmírně blízké. Bydlím přímo v centru, takže mne těší, když
pravidelně slýchávám kostelní zvony, které mi připomínají ty z
pražských Vinohrad. Dá se říci, že v Praze hájím Ostravu a
naopak v Ostravě Prahu.
Jaké bylo vaše vinohradské dětství? Bylo spojené s divadlem,
nebo to bylo dětství obyčejné, klukovské?
Bylo to dětství krásné, ano, klukovské, ale vzhledem k tomu,
že tatínek hrál v Divadle na Vinohradech, tak i hodně spojené
s divadlem, přestože jako dítě jsem vůbec ještě netušil, že by
se mi divadlo mělo stát „osudným“.
Když jste byl školákem, měl jste raději divadlo, nebo chvilky
s knížkami? Co jste tehdy četl?
To přece nejde oddělit – divadlo a knihy. Od dětství je mi
obojí stejně blízké, navíc bez textu divadelní hry nelze
divadlo vůbec dělat, alespoň ne divadlo, které mám rád já.
Tehdy jsem četl především pohádky, české a slovenské, neboť
maminka je „čistokrevná“ Slovenka. Ale mou nejmilovanější
knihou byl Špalíček veršů a pohádek s ilustracemi Jiřího
Trnky. Tam někde se začala rodit má láska k poezii a
výtvarnému umění.
Jakou nejlepší radu do hereckého života vám dal váš otec?
Měl jsem to štěstí, že můj tatínek byl nesmírně vzdělaný,
inteligentní a slušný člověk, a proto i těch moudrých rad bylo
mnoho. Hodně z nich jsem dlouho bral na lehkou váhu, jako
například tu, že „divadlo je běh na dlouhou trať“. Dnes už
vím, že měl ve všem pravdu.
Milan Švihálek, publicista
Foto Radovan Šťastný
|
