„I po těch letech, co v rozhlase pracuji, se mi moje práce stále ještě hodně líbí, a to i přesto, že se v poslední době mnoho změnilo,“ říká dlouholetá rozhlasová redaktorka Milen ŠtráfeldováMilena Štráfeldová,
spisovatelka a rozhlasová redaktorka

Román, drama, ale také dvě knihy povídek a soubor fejetonů. Vyměnila jste práci v rozhlase za spisovatelství?

Nevyměnila a doufám, že snad ani nevyměním, protože tohle rozhodnutí až tak úplně ode mne neodvisí. I po těch letech, co v rozhlase pracuji, se mi moje práce stále ještě hodně líbí, a to i přesto, že se v poslední době mnoho změnilo. Myslím tím, že se naše redakce zmenšila, tudíž se zúžil i prostor pro vlastní autorskou práci. Hodně věcí přejímáme z jiných redakcí, což mi na druhou stranu dává možnost zjišťovat, co všechno moji kolegové dělají. A pak, rozhlas je instituce, která se člověku dokáže pořádně dostat pod kůži, takže i když jste třeba na delší dovolené, pořád hledáte zprávy a příběhy, nemůžete bez nich prostě být. Krom toho nejsem Chandler ani jiný autor úspěšných detektivek, abych mohla práci pověsit na hřebíček a jen tak si psát.

Mluvíte o jistém omezení tvůrčí práce v redakci. Souvisí to s tím, že jste začala psát?

Taková souvislost neexistuje, protože s intenzivnějším psaním jsem začala daleko dřív. Byla to spíš otázka určitého období, kdy jsem si na vlastní tvorbu dokázala najít čas, protože co si budeme nalhávat, s dětmi, které jsou od sebe devět let, si člověk maminkovské povinnosti prodlouží. Ale ani to, že děti odrostly, nebyl důvod mého psaní. Nechtěla bych o sobě probůh tvrdit, že jsem spisovatelka, před touto profesí mám veliký respekt a za spisovatele považuji úplně jiné lidi, ale jen jsem si udělala radost. V uplynulých letech jsem příležitostně psala povídky a poté co některé odezněly v rozhlase, jsem si troufla vydat první knížku. A pak na člověka tak nějak přijde chuť v psaní pokračovat...

...a napíše román.

Předtím ještě jednu knihu povídek. Román jsem dokončila teprve v uplynulých týdnech, takže teď mám prázdniny.

Koho považujete za spisovatele?

To je těžká otázka. Před očima mám veličiny jako Vaculík, Čapek, Bulgakov. Jsou to lidé, kteří mají za sebou velké dílo, a to nejen v počtu vydaných titulů, ale ať člověk vezme jakoukoli z jejich knížek a začte se, zjistí, že dokážou vytvořit nový průhled do světa. Tohle je myslím charakteristika spisovatele. Třeba i na nejbanálnější situace se dokáže podívat tak, že si čtenář řekne: Ejhle!

A uvědomí sí, že v životě neexistují banální situace ani příběhy.

Neexistují, cokoli nakonec může být jedním z možných výkladů světa. Dám příklad: Jezdím velice často ve stejnou dobu tramvají Ječnou ulicí a už několikrát se mi stalo, že jsem tam v malém prostoru před zavřenými dveřmi prodejny zahlédla zvláštní dvojici. Bezdomovce, který tam asi přespává, a s ním paní v dlouhé noční košili, županu a pantoflích, co mu předčítá. Když jsem je uviděla poprvé, přišlo mi to bizarní, počtvrté jsem si uvědomila, že to je možná skutečně románový příběh. Co se to tam děje? Projedete ještě párkrát a něco se vám v hlavě zrodí. Fabulace je neomezená. Takové momenty miluju. Vlastně všechno, co jsem napsala, vzniklo z právě takových zvláštních okamžiků.

I váš román vznikl stejně?

Nejsem Milan Kundera, kterému stačí jedno slovo, aby napsal román. Guláš – což je název pracovní, protože kniha se jmenuje Prabáby, kapitoly z dějin guláše v českých zemích – má několik zdrojů a hlavní motivací pro to, abych ho napsala, byl tak trošku... vztek. Možná silné slovo.

Vztek? Tak intenzivní emoce vás přilepila k počítači?

No, spíš nepohoda, nabuzení. Čím jsem totiž starší, tím víc mě popouzejí různé konvence, klišé, kterými si všichni tak trochu usnadňujeme život. Když pak člověk jde pod jakoukoli z takto upravených legend – budu jmenovat například Boženu Němcovou –, čím víc se jimi zabývá, tím víc zjišťuje, že všechno bylo úplně jinak.

Ale to je známá věc, a dějiny nám nabízejí opravdu mnoho příležitostí a možností, jak na ně nahlížet.

Jistě. Proto jsem se začala zabývat dobou, která je v našich dějinách usazena pevně, neměnně, je kamenná a nedá se s ní hnout, a to je národní obrození. Napadlo mě, že všechno mohlo být jinak, a najednou to na mne začalo vyskakovat ze všech stran. Teď řeknu hodně paličskou myšlenku, ale jsem čím dál přesvědčenější, že národní obrození vůbec neskončilo. A dokonce si myslím, že jsme ho pořádně zpackali. Dnes všechny ty špatné důsledky inkasujeme.

V této optice by se také dalo říci, že všechno špatné začalo třeba... už u Bohuslava Balbína.

Musela jsem načíst spoustu knih, Balbína nevyjímaje, Dobrovského, Palackého, Sabinu a další a další, protože mě čítankové příběhy nezajímají a ráda se dívám na věci z jiné perspektivy. Můj román je ale také rodinnou kronikou, zčásti fiktivní, protože dnes už nejsem schopna dostat se příliš hluboko do historie vlastní rodiny. Je to příběh žen v mé rodině, které vždy, i v těch nejtěžších chvílích, dokázaly udržet rodinnou pospolitost a v přeneseném slova smyslu i celý svět nějakou praktickou, „banální“ činností – a co je praktičtějšího a banálnějšího než denně uvařit guláš, postavit ho na stůl a rodině říct: Pojďte jíst, ať vám to nevystydne. Tím se dají překlenout války, epidemie, koncentrační tábory, tedy všechno negativní, co naši rodinu postihlo. Vždycky se tam našla nějaká odvážná ženská, která všechny dokázala tímto způsobem udržet pohromadě.

Milena Štráfeldová je autorkou dvou povídkových knih, jedné sbírky fejetonů a úspěšné divadelní hryPrabába je tedy skutečná osoba.

Ano, ale příběh má dvě linie a je částečně fikcí. První linií jsou osudy mé prababičky, kterou jsem osobně nepoznala, znám ji jen z vyprávění. Byla to skvělá kuchařka z jižní Moravy, dokonce vařila i pro Masaryka. Přicházela o děti, o manžely, ale nikdy nepřišla sama o sebe. Na jejím osudu jsem postavila příběh, který se počíná roku 1866 bitvou u Hradce Králové, tedy v době, kdy se narodila, a končí rokem popravy Milady Horákové, kdy zemřela. Druhou linií jsou „velké dějiny“, ty jsem pojala jako čtyři blouznění. O národě, divadle, republice a lepších zítřcích. A tady si to vyřizuji s naším tradičním pohledem na národní obrození.

Hranice národního obrození jste ale výrazně překročila.

Nemohla jsem příběh prabáby vytrhnout z kontextu. Děje a dějiny se prolínají. Vezměte si třeba odsun sudetských Němců. Nenastal jen tak, zničehonic, odehrál se v hlavách vlastenců už v druhé polovině 19. století, uvažovali o něm jako o možnosti, která souvisí s konstituováním českého národa. A to se dostávám k jádru věci. Podle mne obrození neproběhlo v konstruktivním, pozitivním smyslu, ale v tom, že jsme našli společného nepřítele, což dává vždy každému hnutí silnou emoci. Nic lidi tak nespojí jako společný nepřítel, ale bohužel je to omezující. Celé obrození se vymezilo proti všemu německému včetně jazyka.

Jenže na nacionalismu, a to výrazném, a na potřebě kodifikace vlastního jazyka se novodobé národy etablovaly. Všude se našel nějaký „společný nepřítel“.

Ano, ale proč? Zabývám se celou dobu myšlenkou, jestli to šlo udělat jinak. Proč se právě nacionalismus stal hybnou silou, pojítkem? A jakou roli sehrálo v této souvislosti vlastenectví?

Vidíte rovnítko mezi vlastenectvím a nacinalismem?

Mám obavu, že mnoho lidí to takto vnímá, a vidím to i u starší generace.

Šárka Vieweghová

Foto Martin Pekárek



  Když se touha vystavět dům...
  
Dívejte se
 
  
Skvěle psaný smutek
  
Pořiďte si
 
  Kdy skanou Jasmíniny slzy?
  
Navštivte