|
|
 Kdy
skanou Jasmíniny slzy?
Režisér Woody Allen nabídne každý rok nový film – ovšem spíše
pro evropské než americké publikum – a výjimkou není ani
letošek. Jak naznačuje nejnovější počin Blue Jasmine –
Jasmíniny slzy, z evropských výprav (naposledy Půlnoc v Paříži
a Do Říma s láskou) se vrátil do vlasti, tentokrát nikoli do
zbožňovaného New Yorku, nýbrž do San Francisca, jehož ulicím
opět vtiskl všední věcnost i poezii současně.
S jistou moralistní dikcí tu sděluje, že přepychový život,
zvláště nestaráme-li se o jeho zdroje, je notně vratký, že
lidé obyčejní a prostí se přes nástrahy osudu přenesou snáze
než ti bohatí, které ztráta dosavadních jistot bezmála pohřbí.
A také nabádá, že tajit stíny minulosti se při budování nového
vztahu ani nové existence nevyplácí.
Allen tentokrát zvážněl, jeho pohled se navzdory humorným
okamžikům vyznačuje jakousi hořkostí, ustavičným tragikomickým
hledačstvím nového odrazného bodu. Do centra dění postavil dvě
ženy, v adoptivní rodině kdysi vyrůstající pospolu, avšak
jinak protikladné. Zhýčkané a sebestředné Jasmine (Cate
Blanchettová) se rozpadne manželství i dosavadní blahobyt,
když se ukáže, že záletný manžel podnikal podvodně, takže se
vrací ke své sestře Ginger (temperamentní Sally Hawkinsová).
A herecké ztvárnění je vskutku oscarové. Blanchettová postihla
Jasmíninu niternou rozvrácenost s komediální nadsázkou jak ve
slovní útočnosti, tak v neodolatelně výmluvné mimice, ale
současně obnažila bolestivé zlomy skrývající se pod vnější
konfliktností, jakkoli nabývají podob až groteskních, jak
naznačuje zvláště samomluva jen zdánlivě se k někomu
obracející. Naproti tomu Hawkinsová stvořila další působivou
variaci výřečné, nicméně také smolařské pokladní v
supermarketu, jež rovněž hledá své prosté štěstí. Zato mužské
postavy se tu hemží bezbarvě, prvoplánově, a tudíž
očekávatelně.
Allen tu rozehrává jak jejich komplikované soužití vibrující
výčitkami, tak trnité a v důsledku trapné hledání vhodných
partnerů. Načrtnul odtažitou, vypočítavou mentalitu
zbohatlické vrstvy: Jasminin příběh životního krachu se
odehrává v retrospektivní mozaice, v níž jako nečekaná pointa
probleskne i její podíl na sociálním pádu.
Jako v dávných „komediích mravů“ nacházíme i tady rozuzlení
jednotlivých motivů přehledné a jednoznačné, navíc opatřené
nabádavým mravním ponaučením. A nemyslím si, že by celoživotně
pracovitý Allen – letos již osmasedmdesátiletý – tuto
stylizaci nějak ironizoval.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Bioscop
|
