|
|
Pavel Tesař, herec
Hráči v Dlouhé slaví úspěchy. Je to tím, že ačkoliv je ruský
spisovatel napsal před mnoha lety, je stále nesmírně aktuální?
No jejej! Publikum hodně reaguje na věty, které mluví o
korupci a podvodech... V době, kdy jsme Hráče nasadili na
repertoár, zatkli zrovna Davida Ratha, a najednou bylo přesně
slyšet, jak ty věty zapadají do dnešního dění. Neuvěřitelné,
že ta hra byla napsána tak dávno. Jako by Gogol hejtmana Ratha
znal. To samé je s Našimi furianty. Obrázek české vesnice 19.
století, a vy v tom vidíte současnost. Když tam jedna z postav
křičí: „Já jsem tady první radní!“ úplně slyšíte aroganci
dnešních politiků.
Nevrací se zase nedávná doba, kdy lidé chodili do divadla i
proto, že četli mezi řádky, čekali narážky a možná i hledali
odpovědi na to, co je ve společnosti trápí?
Taky mě to občas napadá. Diváci asi vítají možnost se těm
gaunerům vysmát. Ale když už připomínáte dobu před rokem 1989,
hráli jsme před pár lety inscenaci Standa má problém o
Stanislavu Grossovi. Jeden z politiků si pak režiséra pozval
na kobereček a povídá mu: „Tak my vám dáváme peníze na tu vaši
kulturu a vy do nás takhle šijete?! No to se nám nelíbí!“ Pak
nám pan režisér vyprávěl, že se musel doma podívat do
kalendáře, jaký se píše rok, protože měl pocit, že se vrátil o
třicet let zpátky.
Vy jste vlastně stál u zrodu Divadla v Dlouhé. Umíte
pojmenovat, co vytváří jeho výjimečnou atmosféru?
Nevím, v čem to je. Známe se už hrozně dlouho, protože jsme
většinou spolužáci z DAMU. Už na škole a i později, když jsme
začínali v Dejvickém divadle, zafungovalo nějaké společné
souznění. Spojoval nás podobný názor na svět, divadlo, humor,
hudbu, politiku… Byla to zvláštní symbióza, stal se z nás
takový fungující divadelní organismus, který na sebe dobře
slyšel. I kvůli tomu s námi asi rádi pracovali takoví režiséři
jako třeba Jan Schmid z Ypsilonky, Arnošt Goldflam, J. A.
Pitínský, pochopitelně Jan Borna a další. Své tam sehrálo i
pozdější spojení se souborem Divadla Labyrint. Oni byli čistí
činoherci, my z katedry alternativního divadla jsme byli zase
namočení do všeho možného, od pohybu přes muziku, loutky…
Činohra nám šla hůř, takže jsme se je v tom snažili dotáhnout,
a na oplátku jsme je zase nakazili svou hravostí a hudebností.
Zpočátku z toho byli trochu vyděšení. My jsme si totiž hrozně
užívali spontánní vymýšlení nápadů, které třeba už ani do
inscenace nepatřily. Při zkouškách jsme se často váleli
smíchy, nápady se vršily jeden za druhým, a oni se nás po
chvíli ptali, kdy přestaneme blbnout a začneme konečně
zkoušet. Když jsme řekli, že takhle zkoušíme, ze začátku se
trochu hrozili, ale nakonec se s tím nějak smířili...
I z vašich představení ale dýchá to, že se při tom nesmírně
vyřádíte, že si je užijete stejně jako diváci. Nebo je to jen
dojem?
Ano, někdy si to užíváme a jindy je to fakt pěkná dřina... Já
třeba mám velký problém hrát jeden titul několikrát po sobě.
Někomu to nevadí, ale já dost trpím. Někdy mě zachrání právě
diváci. Když cítím, že představení dobře funguje, nechám se
rád strhnout. Ale občas se to nestane a nezbývá než spoléhat
na to, že je inscenace nějak režijně vystavěná a je v ní stále
zakódované to, co vzniklo ve zkouškách, když právě přicházely
ty nejlepší nápady.
Ve vašem souboru působí dost rozdílní režiséři, osobnosti s
velmi odlišným režijním rukopisem – komediálním Jana Borny a o
poznání dramatičtějším Hany Burešové. Je těžké přecházet z
jednoho do druhého? Široký je i žánrový záběr vašeho
divadla...
Na té pestrosti není vůbec nic špatného. Naopak. Jednou
hrajeme představení pro děti, pak těžkou klasiku, například
Dostojevského, a hned zase hudební kabaret nebo nějakou
legrácku pro pobavení. Podle mě se to dohromady vzájemně dobře
prolíná. Zkušenosti z jedné hry se přenášejí do druhé a
navzájem se to obohacuje.
Které z té dlouhé řady představení máte nejraději?
Asi nemám takové, které bych měl raději než ostatní, spíš mám
v každém svá oblíbená místa, která si vyloženě užívám, a jiná
bych zase škrtnul.
Pro mě a mnohé další diváky, soudě podle toho, že ji hrajete
už několik sezon a pořád je vyprodáno, je to Jak jsem se
ztratil aneb Malá vánoční povídka od Ludvíka Aškenazyho….
Teď je to už třináct let od premiéry. A představte si, nedávno
přišel po představení takový starší vousatý pán, mrkal na mě a
říká: „Já vám někoho přivedu, jo?“ a pořád se tak usmíval. „On
by za vámi sám nepřišel, protože se stydí. Vy vůbec nevíte,
koho tady máte! Tohle je ten malý Jakub, kterého tady
hrajete!“ a představil mi syna Ludvíka Aškenazyho, skutečný
předobraz postavy z knížky. V knížce se jmenuje Jakub, u nás v
divadle je to Pavlík, ale ve skutečnosti se jmenuje Jindřich
Mann a je to vnuk spisovatele Heinricha Manna. Mimochodem také
spisovatel.
Stárne malý Pavlík-Jakub společně s vámi?
Spíš se spolu vyvíjíme. Když jsem ho před třinácti lety začal
zkoušet, moc jsem toho o pětiletých dětech nevěděl, proto jsem
hodně pozoroval malé kluky, jak se chovají, jak mluví, až jsem
si vyděsil, že by mě taky mohli zatknout jako nějakého
pedofila… Až teprve později, když se do toho věku dostal
starší z mých dvou synů, jsem pochopil, že těch pět a půl roku
je v životě kluků určitá magická hranice. Napůl jsou to velcí
rozumbradové, oplývající až nekritickým sebevědomím, a přitom
stále jednou nohou zůstávají v nejranějším dětství, kdy jsou
křehcí, zranitelní a umí ještě pořádně nahlas brečet. Zajímavé
je, že malí diváci z toho představení získají pocit, že jsem
taky dítě. Dokonce za mnou po jednom představení přišel malý
kluk, popadl mě za ruku a povídá: „Pojď, pudem spolu lítat po
schodech!“ A zatím toho malýho Pavlíka při představení někdy
pořádně berou záda! Jednou jsem tak trpěl, že jsem si ani
nemohl zavázat boty, ale odehrál jsem to a jen jsem si říkal:
Asi mi nezbývá než jednou při tomhle představení umřít.
Takže se realita trochu liší od vašich představ, které jste
měl před studiem na DAMU?
Že to bude taková dřina, jsem fakt nečekal! Teď potkávám lidi,
kteří měli tu smůlu, že je na školu nevzali, protože chudáci
neměli dostatek talentu. Oni mají mercedesy, jsou majiteli
firem a divadlo mají jako koníčka, zatímco já jsem ten
talentovanej, udřenej a bez peněz! Zkrátka ten vítěz….
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař a Martin Špelda |
