|
|
 Tanec
ve stínu diktatury
Jak vyrostla druhá generace českého undergroundu? Vynikající
odpověď dává kniha fotografa Jana Ságla (1942) Plastic People,
Primitives Group: Tanec na dvojitém ledě, vydaná pražským
nakladatelstvím Kant.
Ságlova práce, zaměřená, jak napovídá její název, na kapely
Plastic People a Primitives Group, je obsáhlá i objevná. Čítá
na pět set černobílých fotografií, pořízených v letech
1967–1976 a dlouho považovaných za ztracené. Našly se náhodou
loni na jaře. A s nimi řádný kus obrazové historie nezávislé
české muziky z jednoho důležitého přelomu: relativní svobody
konce šedesátých let a brutální nesvobody let sedmdesátých. A
nejen muziky, vesměs pod vlivem americké psychedelie nebo
takzvané konkrétní hudby – taky výtvarného umění, zejména
happeningu, akce a land-artu.
 Svobodně,
po svém
Hlavními postavami knihy jsou vedle Ságla jeho žena,
výtvarnice Zorka, její bratr Ivan Jirous, jeho manželka,
kunsthistorička Věra, a muzikant Mejla Hlavsa. I když v
Ságlově podání není hlavních a vedlejších rolí. Z
fotodokumentace je zřejmé, že silné přátelské pouto fungovalo
napříč celou komunitou, čítající desítky spřízněných duší.
Pohromadě je držel skromný nárok, v jádře romantický – žít
svobodně, po svém. Tedy bez dozoru jak státní, tak rodičovské
moci. Zatímco konec šedesátých let, který patřil Primitives
Group, se nesl v duchu příjemně uvolněného pomaturitního
večírku, v následujícím desetiletí, které už patřilo Plastic
People, nabylo gesto na jisté dramatičnosti a hloubce. Zábavu
vystřídal euforický tanec na hraně.
Ságlovy záběry jsou nesmírně živé a dynamické, spadají do
žánru deníkové momentky. Jasně kontrastují s dominantní linií
jeho tvorby, která patří krajině a umění, záběrům silně
výtvarným, výrazně barevným a pečlivě opracovaným. V mládí
fotil Ságl značně syrově, rozevlátě až zběsile – prostě tak,
aby přesně vystihl povahu formujícího se undergroundu. Ten pak
působí v jeho podání jako bohémská, ale zároveň dost izolovaná
aktivita: na jedné straně se vymezuje proti oficiální
společnosti a její kultuře, na druhé straně má skoro nulové
kontakty s uměním svobodného Západu, k němuž se podvědomě
vztahoval. Čeští „podzemníci“ byli prostě sví – i když
častokrát taky jen pro sebe.
 Zničili
nám život
Vnitřní spřízněnost s americkými beatniky nebo hippies, s
jejich ikonami, jako byli Velvet Underground nebo Warhol, je
ale nakonec zřejmá – jen vnější, jaksi pohanská stylizace se
lišila. To dokazují zejména záběry různě pomalovaných členů
Plastic People. A vlastně i další snímky, sympaticky vyšinuté
z oficiální normality té doby: Jirous krmící labutě, Ságlová
vystavující seno ve Špálovce, záběry akce s prezervativy a
podobně. Ostatně jistá tělesnost, nebo rovnou sexuálnost je
pro celou dokumentaci příznačná. Byl to prostě „veselej
tanec“, říká Ságl. Ačkoli měl svůj děsivý rub: „Dostali nás
úplně všechny. Zničili nám život. O tom není nejmenších
pochyb,“ dodává fotograf na adresu fízlů a udavačů minulého
režimu.
Ságlův deník zrodu druhé generace českého undergroundu má tak
především existenciální rozměr. Zabírá sice všední život
mladého umění, ale v jádře vypovídá o těžkém údělu toho, kdo
si odvážně nárokuje svobodu i za brutální diktatury. Kniha
Jana Ságla (s průvodními texty Lenky Bučilové a Petra Volfa)
tak může dobře posloužit i jako alternativní učebnice –
dějepisu i etiky.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
