|
|
 Islandské
léto
„Ty si to umíš zařídit,“ reagují většinou známí, když jim
odpovím na otázku, jestli se teď někam chystám. Jako každý rok
totiž jedu na Island, ale ještě se mi nepodařilo najít způsob,
jak jim zároveň sdělit, že se tam nebudu jenom bavit, ale
především pracovat. Za těch patnáct let, co tam provádím
turisty, jsem se nenaučil šetřit síly a většinou mluvím a
mluvím, dokud má někdo chuť poslouchat. Po dvou třech týdnech
se vracím domů a několik dní nereaguji na vnější podněty,
balím se do deky a nanejvýš zírám na televizi.
Jenže mě ta práce opravdu baví. Před odjezdem se pokaždé
dostaví jemné rozechvění a zvědavost, co se zase na cestách
přihodí a jací ti turisté budou. Někdy mě totiž opravdu
překvapí.
Před několika lety s námi například cestoval pán v teplácích s
náušnicí v uchu, který měl velmi originální způsob konverzace.
Dejme tomu, že se zajímal o čas odjezdu:
„V kolik hodin jedeme?“ zeptal se, a když jsem mu třeba řekl,
že v deset, přikývl a naprosto vážně dodal:
„Děkuju. A v kolik jedeme?“
Tímto způsobem se vyptával na různé věci několikrát denně, a
protože s ním cestovala i manželka, časem tu svéráznou
konverzaci dovedl k dokonalosti. Nejdříve tedy postupoval
klasicky:
„V kolik jedeme?“
„V deset.“
„Děkuju. A v kolik jedeme?“
„V deset.“
Ovšem pak se obrátil na manželku a hlasitě jí oznámil, co jen
těžko mohla přeslechnout:
„Říká v deset!!!“
Ze začátku jsem se ho trochu bál, ale pak už jsem se těšil, že
se zase přijde na něco zeptat.
A tak se na Island těším i letos, jen se někdy sám sebe ptám,
proč se musím zrovna já zamilovat do země, kde je v létě
většinou asi o deset stupňů méně než u nás. Tento rok je
počasí vůbec divné, a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem se na
internetu dočetl, že tentokrát bude v červenci na ostrově
sotva nad nulou, vítr a provazy deště.
Horší než před devíti lety to být nemůže, říkám si. Tenkrát
jsem čekal na letišti v Keflavíku na další skupinu turistů.
Přiletěli charterovým letem ze středoevropského horka rovnou
do nevlídné islandské noci a ve čtyři ráno nasedali za
divokého větru a pořádného lijáku do připraveného autobusu. A
protože se tak brzy ještě nemohli ubytovat v hotelu, museli
jsme rovnou vyrazit na výlet. U černého jezera Kleifarvatn v
krýsuvícké poušti se v tom vodorovném dešti porouchaly stěrače
u autobusu. Čtyřicet vyděšených Čechů pak v pustině sledovalo,
jak se obrovitý islandský řidič snaží stěrače opravit, jak mu
na hlavu padá těžké víko od kapoty, on pak mlčky usedá za
volant se zakrváceným obličejem a autobus se pomalu s
rozbitými stěrači sune po úzké lávové silnici nad propastí
kamsi do tmy. To byl začátek zájezdu!
Jenže my, kteří tuhle zemi máme rádi, dobře víme, že ani na
Islandu nic netrvá věčně. Zhruba za půl hodiny přijel náhradní
autobus, a než jsme se dopoledne stačili vykoupat v teplých
vodách Modré laguny, přestalo pršet a vysvitlo slunce.
Nejspíš to nějak podobně dopadne i letos. Hlavně neklesejme na
mysli, je přece léto!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
