|
|
 Elina
Garanča, operní zpěvačka
Vaše maminka byla uznávanou pěvkyní a vyučuje jak na Hudební
akademii, tak v lotyšské Národní opeře. Tatínek působí jako
dirigent a sbormistr. Je vůbec možné, aby se dítě takto
zaměřených rodičů věnovalo něčemu jinému než hudbě?
Jistěže! Ve skutečnosti si maminka nepřála, abych se také
zaměřila na zpěv, a stejného názoru byl i můj otec. Oba dobře
věděli, jak je tato cesta trnitá… A já jsem jako holka snila o
tom, že se stanu herečkou. Dokonce jsem se přihlásila na
talentové zkoušky, ale neuspěla jsem. A tak jsem si řekla: No
dobrá, přece jen to asi s tím zpíváním zkusím! Poslouchala
jsem v té době ráda písničky, které zpívaly Barbra Streisand
nebo Whitney Houston. A snila jsem o tom, že půjdu v jejich
stopách.
Váš operní i koncertní repertoár je široký, včetně tak
zajímavých odboček, jako je – namátkou – kalhotková role
prince Orlovského ve Straussově Netopýrovi anebo interpretace
Sedmi raných písní od Albana Berga. Ztělesnila jste Anniu v
Mozartově opeře La Clemenza di Tito, Jane Seymourovou v
Donizettiho Anně Boleynové… Pilířem vaší kariéry jsou však
role Oktaviána v opeře Růžový kavalír od Richarda Strausse a
titulní postava Bizetovy Carmen. Do té jste se, ovšem ve
slavné filmové verzi režiséra Carlose Saury, zamilovala už
jako dítě. Čím si jižanský zpěv a tanec podmanil dívenku ze
severu?
Nemám ráda klišé o tom, jak jsou Jižané vášniví a my Seveřané
chladní. To mě dovede rozpálit! Nezajímá mě, odkud lidé, opery
nebo filmy pocházejí. Film Carmen si mě získal barvami,
kostýmy, pohybem a samozřejmě hudbou.
V mládí vás přitahoval také muzikál. Proč jste se mu vlastně
nevěnovala, když vám nevyšlo herectví, a vydala jste se přece
jen za operou?
V Lotyšsku se muzikálový zpěv včetně pohybové a herecké složky
nevyučoval. Do Ameriky se mě rodiče báli pustit. Koneckonců na
to ani neměli peníze. Tatínek jako zkušený sbormistr proto
usoudil, že by se na mém hlasu přece jen dalo zapracovat tak,
abych dokázala zpívat bez mikrofonu. Dřela jsem, čestné slovo,
denně. Spoustu let. A můj hlas se pomalu, ale jistě dopracoval
do své dnešní podoby.
Roku 2000 jste se jako čtyřiadvacetiletá dostala do finále
prestižní soutěže BBC Singers of the World ve Walesu. Už
předtím, v devětadevadesátém, jste zvítězila v pěveckém klání
ve Finsku. Porotu tam vedla slavná švédská sopranistka Birgit
Nilssonová, která vám prý doporučilla, abyste se přeškolila na
soprán. Proč jste ji neposlechla?
Pochválila můj horní hlasový rejstřík a usoudila, že by ze mě
mohla být výborná sopranistka. Ale já řekla: Ne! Možná se
časem zaměřím na role na pomezí hlasových oborů, jako je třeba
Santuzza z Mascagniho Sedláka kavalíra anebo Verdiho Lady
Macbeth. O tom uvažuji. Ale hlas podle mě určuje víc jeho
barva než poloha. A tak se držím toho, že jsem „mezzo“ s
dobrými výškami, schopná zvládnout takové role, jako je Eboli
ve Verdiho Donu Carlosovi anebo Adalgisa v Belliniho Normě.
Tu jste ostatně svého času ztělesnila na jevišti v
Baden-Badenu po boku Edity Gruberové v titulní roli, že? Také
jste duetem přispěla k prvnímu albu Anny Netrebko. Zpívala
jste s Rolandem Villazónem, dirigovali vás Riccardo Muti,
Zubin Mehta. Nebylo pro pěvkyni z východní Evropy přece jen
profesně i lidsky složité včlenit se do první ligy západního
světa?
Nebylo. Možná proto, že jsem si nikdy nepřipouštěla, že jsou
mezi námi rozdíly jen kvůli tomu, odkud pocházíme. Přirozeně,
že jsem musela zvládnout každodenní němčinu, když jsem jako
třiadvacetiletá začínala v Meiningenu a pak přešla do
Frankfurtu a na další scény. Taky jsem se musela naučit, jak
se pohybovat v různých zemích a společnostech. Ale pokud vím,
nikdo se na mě nedíval skrz prsty. Snažila jsem se vyrovnat
těm nejlepším a tím jsem si, doufám, získala jejich uznání.
Navzdory svému mládí jste nasbírala řadu cen. Ověnčila vás
anketa ECHO Klassik, kterou vyhlašuje Deutsche Phono-Akademie.
Ocenili vás na MIDEM v Cannes, za mořem jste získala Musical
American Award, stala jste se Osobností evropské kultury a
nezapomněli na vás ani doma. Možná by byl kratší výčet scén,
na nichž jste nezpívala, než naopak. Vídeň, Mnichov, Paříž,
Salzburg, Londýn, New York… Mění se během let váš hudební vkus
či obliba různých rolí?
 Snažím
se neustrnout, nenechávám se zaškatulkovat. Sázím na
rozmanitost. Barokní repertoár, romantické i dramatické árie,
bel canto... Ano, i můj hlas se postupně vyvíjí, mění. Ale
kvůli tomu neměním svůj způsob zpěvu. Bel canto je jen jedno,
Richard Strauss také. A pokud bych měla zpívat jen několik
rolí stále dokola, brzy bych se zbláznila.
Váš manžel, dirigent Karl Mark Chichon, se sice narodil pět
let před vámi v Londýně, ale žije na Gibraltaru. To od něj
jste pochytila lásku ke španělské verzi operet, k zarzuele?
Ten žánr jsem si oblíbila už poslechem nahrávek, na kterých
excelují Domingo, Berganza, Caballé. V Lotyšsku si taky
získaly oblibu milostné písně autorů jako Gurridi, Obrados,
Turini nebo de Falla. K zarzuele jsem proto měla nakročeno.
Teď žiju už deset let hlavně ve Španělsku. Procestovala jsem
je od severu k jihu, od západu k východu. Vím, jak Španělé
žijí a jací jsou. Proto jsem se k jejich hudbě ještě víc
přimkla.
Jak jste se vlastně s manželem seznámila? Jistě, je také
uznávanou hudební veličinou. Vystudoval Královskou hudební
akademii v rodném Londýně, působil jako asistent takových
mistrů taktovky jako Sinopoli nebo Gergijev. A vlast mu
dokonce udělila Řád britského impéria za šíření anglické hudby
ve světě. Setkali jste tedy díky hudbě? A vzniklo to, co se v
telenovelách nazývá láska na první pohled?
Hm... Odpověď na první otázku zní ano, zatímco na druhou
nikoli. Nepřekvapí, že jsme se poznali při koncertu v Rize. Já
zpívala, on dirigoval. Pak jsme se začali poznávat, hovořit o
muzice, o životě. Dodnes ale dbáme na to, aby naše soukromí
neprosakovalo na jeviště. Když spolu vystupujeme, jsme prostě
dva profesionálové. A nikterak netěžíme z toho, že jsme svoji,
rozhodně nikdy nehrajeme na city…
Předpokládám, že datum 30. září 2011, kdy se vám narodila
dcera Catherine Louisa, výrazně ovlivnilo váš život a váš
žebříček hodnot. Jak od té doby zvládáte souběh dvou rolí –
mateřské a pěvecké?
Odjakživa jsem měla jasno v tom, že budu chtít dítě. A od
počátku pěvecké dráhy jsem nezapochybovala o tom, že jevišti
neobětuji své soukromí. Nyní je pro mě rodina na prvním místě.
Samosebou není snadné skloubit práci s péčí o dcerku. Ale
dokážeme si s manželem rozdělovat role. Než někdo z nás kývne
na tu či onu nabídku, společně si sedneme a porovnáváme, co
nás čeká. A pak si v předstihu zajišťujeme vše potřebné.
Letenky, ubytování, dopravu na místě určení. Z toho vyplyne,
zda můžeme vzít dceru s sebou, pochopitelně spolu s chůvou.
Teď to všechno není složité, protože je Catherine Louisa ještě
malá. Horší to bude, až nastoupí do školy. Ale to ještě
několik let nehrozí. A já se nezabývám věcmi, jež jsou až za
obzorem.
Vyřknu-li dvě slova – česká hudba –, kdo se vám vybaví?
Na jazyk se mi hned hrnou jména Dvořák, Smetana, Janáček,
Mahler… Ale taky Magdalena Kožená, kterou jsem poznala osobně,
ale zatím jsme spolu nezpívaly. Nebo Leo Slezák. A Karel Gott!
Jiří Vejvoda, publicista
Foto Karina Schwarz/DG a Gabo/DG
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 16. 7.
|
