|
|
 Prázdniny
na volné noze
Až napíšu tenhle fejeton, budu mít volno. Opravdu se těším,
člověk pořád nemůže jen pracovat, i když ho práce baví. Musím
taky někdy vypnout a jen tak si užívat.
Umím to vlastně ještě? Být na volné noze je v tomto směru
hrozně nevýhodné. Člověk by řekl, že to, že si může určovat
sám, kdy má pracovat a kdy ne, je úžasná výhoda, ale kdepak!
Prostě jen zapomenete na radostný odpočinek, a když si náhodou
v neděli nebo ve svátek uděláte volno, vyčítáte si, co jste
všechno mohli za tu dobu, co se tu flákáte, udělat. Začnete se
chovat tak zodpovědně, že se stáváte tvorem nebezpečným sobě
samému, tudíž jednoznačně nezodpovědným...
Tak trochu si nalhávám, že vlastně práce sama je pro mě
odpočinkem, že umím střídat různé profese a u jedné si
odpočinu od druhé. Jenže to je samozřejmě nesmysl, protože
každá z těch činností, které mě baví, s sebou přináší i různé
otravné úkony – třeba řízení auta na větší vzdálenosti, což
rozhodně nepatří k věcem, které mě nějak naplňují nebo mi
dokonce přinášejí uspokojení. Jistě, naučil jsem se při řízení
využívat čas tak, aby to nějaký smysl mělo – poslouchám
nahrávky, které si někdy poslechnout musím, pouštím si i
naučné pořady a snažím se pouze nekonzumovat tu hloupost,
kterou mi nabízí většina rozhlasových stanic.
Ale že bych si tím nějak odpočinul? To asi ne...
No prosím, a za chvilku budu mít to volno. Už je to tady! Co
teď?
Nabízí se tolik možností, jen si nějakou vybrat. Mohl bych
třeba vyrazit na festival do Karlových Varů, ostatně jsem tam
jako účastník ještě nikdy nebyl, i když tu akci sleduji z
dálky už dobrých čtyřicet let... Letos jsem se tam propracoval
a hned první večer jsem zpíval na pódiu České televize na
Divadelním náměstí, jenže to byla zase práce, že. Na trávníku
před jevištěm se povalovalo asi dvacet lidí, pár jich sedělo
na lavičkách a já jim zpíval. A tak jsem ani nemohl potkat
Manuela Oliveiru, stoletého portugalského režiséra. Možná bych
ho zastihl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, měl
bych to i s přehlídkou portugalských filmů, navíc tam je
kousek od kina bazén a jezdí tam spousta známých... Ale
nepotkám ho, protože tou dobou už zase volno mít nebudu.
Zhruba stejný počet lidí jako na to vystoupení ve Varech včera
přišel na faru v Holostřevech, kam si mě pozvali, abych v
rámci pravidelného setkání, které v létě pořádá pan farář
Frouz, hovořil o své knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana.
Hlavně o tom, jak jsem se vyrovnal s faktem, že můj otec byl
na jedné straně génius a na druhé komunista, což mnohým lidem
připadá nepochopitelné. Před začátkem diskuse mě přítomní
pozvali ke společné večeři. Než se pustili do jídla, tak se
krásně společně pomodlili – zpěvem poděkovali za ty dary – a
já jako bezvěrec jim zase trochu záviděl, že takhle žít
neumím. Až budu mít volno, možná bych měl jet právě sem. Anebo
někam jinam, kde se před večeří zpívá a lidé se navzájem
pozorně poslouchají. Je tolik možností, co by člověk měl
udělat a co by ho vnitřně obohatilo...
Tak, fejeton už mám skoro napsaný – a před sebou deset dní
volna. Doufejme, že nikdo nezavolá a nebude po mně nic chtít.
Musím si to pořádně vychutnat! Mohl bych se třeba v klidu
podívat na zprávy v televizi a pak si pustit nějaký film, něco
hodně zábavného, mám jich tu spoustu... Můžu si u toho aspoň
uklízet v počítači, mám tam strašný binec a nikdy mi na to
nezbude čas… Taky bych mohl třeba dopsat ten článek, co jsem
tuhle slíbil, dodělat korekturu, mám tu i spoustu
nerozpracovaných námětů a nápadů... Tak do toho, ty filmy
můžou přece počkat… Ještě že mám to volno!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
