|
|
Jan Petránek, novinář
Pro českou veřejnost jste se stal novinářskou legendou už
dávno předtím, než jste byl na loňské Prix Bohemia uveden do
rozhlasové Síně slávy. Koho ale považujete za rozhlasové
legendy vy sám?
Jejich portréty mám na stěně pracovny v rámečku: jsou to
hlasatelé a moderátoři BBC ze sedmdesátých let – Pippa Harben,
John Stone a řada dalších. K nim bych přiřadil ještě Willise
Conovera, moderátora pořadu Jazz Hour na Hlasu Ameriky. A co
se týče našeho prostředí, vybaví se mi na prvním místě
František Gel, který mě počátkem padesátých let učil
novinařině. Brzy se ale ocitl pod velkým tlakem kvůli své
prozápadní orientaci...
… a byl pak nějakou dobu šéfredaktorem rozhlasového časopisu.
Ano, to bylo v té době velice užitečné. Velkým jménem pro mě
byl Ludvík Aškenazy, který se ale na zprávařinu vůbec nehodil:
místo aby připravoval Rozhlasové noviny, psal si povídky. Když
jsem mu připomněl, že čas se krátí a za chvíli se musí
vysílat, podíval se na mě nepřítomnýma očima a poprosil mě,
abych mu to nějak sestavil. Zprávaře dělal také třeba Arnošt
Lustig: to byla neřízená střela, s ničím se nepáral, uměl
pracovat nesmírně rychle. Oba to byli skvělí lidé.
Po vystudování obchodní akademie z vás měl být účetní. Proč
jste se místo toho začal ucházet o práci v Československém
rozhlase?
Za to mohou skvělí profesoři, kteří po nás chtěli, abychom
znali nejen ekonomiku a geografii zemí, s nimiž jsme měli
obchodovat, ale také jejich dějiny, a to se zase neobejde bez
znalosti literatury. Jejich způsob výuky mi prostě otevíral
svět. Když jsem měl po maturitě, řekl mi profesor Rulík: Ty
jsi tu dělal školní rozhlas i školní časopis, na ekonomiku se
moc nehodíš, lépe by ti bylo v nějaké redakci. A tak jsem šel
do rádia na konkurz. V místnosti, kde jsme my adepti byli
shromážděni, zazvonil telefon, já ho zvednul a ozval se
plzeňský zpravodaj, že v tamní Škodovce odlili největší ingot
v historii a budou ho převážet na vykování do Ostravy. Tak
jsem tu zprávu nastenografoval, vyběhl jsem do druhého patra
do zpravodajství, tam jsem ji přepsal na stroji, protože můj
těsnopis by asi nikdo nerozluštil, a předal jsem ji šéfovi
směny Iljovi Vašátkovi. Ten se na ni podíval a pak se mě
zeptal, co dělám večer. No a tak jsem přišel na noční směnu.
Druhý den už jsem šel rovnou do zpravodajské směny, četl jsem,
co posílala „četka“ potrubní poštou, učil jsem se, že první
věta ve zprávě je stejně důležitá jako v novinách titulek a že
je třeba psát zprávy tak, aby se dalo škrtat odzadu... Po
týdnu mi šéf rozhlasového zpravodajství Karel Beba řekl, že mě
vezmou na měsíc a pak že se uvidí. Z měsíce se stalo skoro
dvacet let, ale rádio se stalo mým osudem už napořád.
Co znamenalo pro mladého člověka pracovat v rádiu počátkem
padesátých let?
Já neměl čas to zjistit, protože jsem za pár měsíců odešel na
vojnu, kde jsem strávil dva a půl roku: počítalo se s tím, že
bude válka, a proto nás chtěli mít pořádně vycvičené. Když
jsem se v lednu 1955 vrátil, bylo už po smrti Stalina a
situace se začala uvolňovat. Rozhlas se brzy dostal do
unikátní situace: oproti novinám, které byly psány velmi
oficiálním, úředním stylem, měl snahu obracet se k lidem
kultivovaněji, na vyšší úrovni. Jazykový styl, to bylo tehdy
dělítko přímo ideologické. Pamatuji bouřlivé schůze, takzvané
letučky, podle názvu letmé, ale ve skutečnosti velmi dlouhé,
neboť jsme se na nich hádali, proč jsme vysílali právě takhle,
když jsme to mohli udělat jinak. Nedělejte si iluze, říkat své
názory otevřeně bylo stále nebezpečné, ale při našich
vnitřních poradách se to víceméně tolerovalo. A z těchto sporů
postupně krystalizovala atmosféra, která vyvrcholila pražským
jarem. To, co dnes vypadá jako spontánní výbuch svobody, se v
rádiu připravovalo celé desetiletí.
Vraťme se ještě k vašemu prvnímu zahraničnímu postu. Byla
jím Indie, ale pobyl jste tam jediný rok. Proč tak krátce?
Jen bych upřesnil, že jsem nastoupil po mém předchůdci Dušanu
Ruppeldtovi jako zpravodaj pro Indii, Japonsko, Indonésii a
jihovýchodní Asii, takže jsem se měl co otáčet. Už na Vánoce
1961 jsem coby válečný zpravodaj jel na tanku indické armády,
která napochodovala do bývalé portugalské kolonie Goa. Několik
desítek tisíc vycvičených Indů s těžkou technikou proti
několika stovkám portugalských policistů vyzbrojených
pistolemi – taková kapesní válka to tehdy byla. Mnohem horší
konflikt se rýsoval o pár měsíců později, kdy se začal hroutit
křehký mír na indicko-čínské hranici. Indové pečlivě hlídali,
aby se do válečné oblasti nedostali zahraniční zpravodajové.
Já se ovšem spřátelil se skupinou indických horolezců, kteří
chtěli dobýt Mount Everest, a měl jsem domluveno, že do
Himálaje pojedu s nimi. Dokonce jsem v rámci výcviku třikrát
skočil s padákem. A tehdy za mnou přišli ruští novináři (pokud
to byli novináři), abych pro ně obhlédl situaci na
čínsko-indické hranici. Když jsem si v Praze stěžoval, že po
mně chtějí něco, co novinář nedělá, byl jsem z Indie odvolán.
Pak následovalo poměrně dlouhé období v Moskvě. Co vám ty roky
daly?
Moskva byla jediná destinace, která pro mě přicházela v úvahu,
Západ se mi zavřel. Ale ukázalo se, že pro člověka, který
chtěl být v centru dění, to byla skvělá příležitost.
Představte si, že jsem do Moskvy přijel v říjnu 1962, na
počátku karibské krize. Za pár dní vyšel Solženicynův Jeden
den Ivana Děnisoviče. Vzápětí měla premiéru Šostakovičova
symfonie Babij Jar na slova Jevgenije Jevtušenka. První věta
zní: „V Rusku umírají strachy.“ Něco neuvěřitelného! Po dvou
letech, přesně ve chvílích, kdy byl svržen Chruščov, jsme se s
manželkou vrátili do Prahy. Přišel jsem na Vinohradskou a
první, co mi šéf řekl, bylo: Ty víš, o co jde, máš tam
kontakty, tak se musíš vrátit, abychom byli v obraze. Zůstal
jsem tam až do roku 1967, kdy mě vystřídal Luboš Dobrovský.
Vrátil jste se právě včas...
Těch několik měsíců do léta 1968, to byly hvězdné hodiny
rozhlasu. Měl jsem to štěstí, že naše redakce pod vedením
Milana Weinera mohla připravovat skvělé pořady typu Písničky s
telefonem, které už jsme nedávali schvalovat „glavliťákům“,
tedy cenzorům. Tehdy se posluchači ptali na to, co je skutečně
zajímalo, a my jsme pro ně sháněli odpovědi přímo u politiků:
mluvilo se bez přípravy, každý musel nést svou kůži na trh..
Milan Pokorný
Foto Monika Váňová
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání
Týdeníku Rozhlas, vychází 9. 7. |
