Číslo 24/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou, skladatelkou a výtvarnicí.
Vladivojnou La Chia.

Radko Kubičko, komentátor ČRo

Novináři a unavený prezident

Čeští prezidenti se tradičně těší posvátné, královské úctě, a možná právě proto jsou zároveň terčem mnoha vtípků. Co je ctěno, z toho si šprýmaři nejlépe střílejí, a když je to spojeno s nějakými újmami, o to lépe, to pak přináší největší popularitu. V moderní demokratické společnosti už vězení nehrozí a je možné užít internet. A všichni tři polistopadoví čeští prezidenti byli politikové ne zcela tradiční, výrazné osobnosti a spíše bohémové než bezbarví političtí ouřadové.
Václav Havel proslul neformálním stylem, náchylností ke krásným ženám a dobrému pití a občasnou preferencí uměleckého světa před politickým. Václav Klaus se celosvětově proslavil svou chilskou etudou se zmizením podepisovacího pera. A na hvězdnou chvíli Miloše Zemana nebylo nutno dlouho čekat, záběry vrávorajícího prezidenta nad korunovačními klenoty českých králů také obletěly mediální svět.
A jeho zkratka byla neúprosná – zatímco prezidentská kancelář zdůvodnila Zemanovu tělesnou nestabilitu zdravotní indispozicí, česká i světová média měla jasno, prezident byl opilý. Na sociálních sítích kralovaly vtípky zesměšňující nejen prezidentův stav, ale i jeho zdůvodnění, slovo viróza stalo se synonymem různých druhů šnapsu. Hlavě státu nakloněnější pisatelé zase konstatovali, že prezident právě dorazil z recepce na ruském velvyslanectví a že se tak projevil vlastně jako hrdina, když se ke korunní komnatě vůbec dopotácel. Až to vedlo jednu z političek prezidentovy mateřské strany ke kritice novinářů, prý u nich postrádá vlastenectví, když vybrali jen ty záběry, na kterých je prezidentova slabost příliš viditelná. Sklidila za to posměch, novináře v demokratické společnosti těžko nutit, aby se dívali jinam, když záběry klátícího se prezidenta jsou tak atraktivní a důstojnost chvíle i státní politika jim může být v tu chvíli ukradená. Přesto její úvaha má své jisté racionální jádro, jen se možná minula časem, moderními způsoby a technologiemi.
Také za první Československé republiky byla relativně velká míra svobody slova, byť částečně omezená předběžnou cenzurou a trestním paragrafem proti hanobení prezidenta. Přesto hlavní novinářský proud tehdejší doby se některých témat dobrovolně zříkal, s ohledem na novou republiku a její představitele. Tatíček prezident Masaryk si mohl dovolit ledacos, a když už na veřejnosti vystupoval také velmi indisponován, věkem, nikoliv alkoholem, který nepil, novináři i vydavatelé o tom pomlčeli. A z novější doby – v osmdesátých letech francouzský prezident Francois Mitterand úspěšně utajil za konsenzuální spolupráce médií milenku a nemanželské dítě.
Není proto tak fantastická myšlenka, že by snad novináři s ohledem na státní symboliku mohli mít přece jen nějaké ohledy. Jen je trochu jiná doba. Nesamozřejmý první československý, či spíše český stát jistou ochranu potřeboval, měl nepřátele všude kolem i uvnitř a i novináři byli více vlastenci než nezávislí pozorovatelé. A hlavně – neznali internet. Dnes je pravděpodobné, že dříve nebo později by někdo gentlemanskou kartelovou dohodu porušil a ostatní by vypadali jako hlupáci. Nehledě na globální média. Ani totalitním vládcům se před nimi občas nedaří uniknout, nahrávka jistého Milouše Jakeše přispěla kdysi k pádu komunistického režimu.
Je tu samozřejmě i otázka etická. Natáčet kohokoli včetně veřejného činitele v situaci, kdy je nemocný nebo se mu udělá nevolno, je nade vší pochybnost neetické. Jenže zároveň nenatočit odemykání korunovačních klenotů nebo prezidenta ze záběru odstranit, také nejde. Přitom není ani jisté, zdali byl prezident nemocný. Tak rychle se uzdravil, že to přece jen odpovídalo spíše vystřízlivění. Mimochodem, pokud prezidentská kancelář o prezidentově stavu vědomě lhala, byť z diplomatických příčin, je to také námět na zamyšlení. Dříve by se možná nad takovou soucitnou lží nikdo nepozastavil, dnes už to vypadá jako recidiva feudálních praktik.
V každém případě je zajímavé, že prezident Zeman nakonec za svůj výstup nesklidil kromě posměšků žádnou skutečnou kritiku. Mnozí nakonec tak nějak uznali, že na ruském velvyslanectví se nenalévá pramenitá voda ze sibiřských studánek. Koneckonců Havel měl milenky, Klaus kradl pero, tak proč by Zeman nemohl občas přebrat. Notoričtí jeho kritikové, využívající proti němu každou záminku, by měli také nechat na hlavě. Kdyby se na Zemanově místě vyskytl jejich oblíbený protikandidát z prezidentské volby, je dost pravděpodobné, že by nad královskými insigniemi zase usnul, což by také nepodtrhlo důstojnost chvíle. Nechme proto média, ať si s podobnými situacemi naloží, jak umějí. Doba milosrdných retuší je už pryč a prezidenti jsou přece taky jen lidi.