Vladivojna La Chia, zpěvačka, skladatelka a výtvarnice

Vagínka Studénka, První vpředu!, Kočičí číči, Banana... Seznam kapel, v nichž působila Vladivojna La Chia, není nijak dlouhý. Však jí ještě není třicet.Vaše právě vydané album Šraf nemá úplně běžnou náplň. Z deseti skladeb jsou tu jen čtyři písničky, dalších šest tracků jsou instrumentálky různých temp a nálad. Čím to? Jste otrávená písničkovým schémate verze, refrén, verze, refrén?

To je docela přesné. Já se písničkovou formou vážně nerada omezuju a instrumentálky jsou mi hrozně blízké. Po předchozím albu Bohémy, které bylo hodně písničkářské, jsem si řekla, že je čas na takový osobní soundtrack.

Instrumentální skladby posluchače přímo nabádají k tomu, aby si k nim v hlavě přehrával svůj vlastní videoklip. Je to odraz toho, jak vznikaly? Skládáte – jakožto vystudovaná výtvarnice – tak, že je na počátku nějaká vizuální imprese?

Takhle to nedělám. Že bych si hudbu vyloženě vizualizovala, to ne. Obrazy se mi vybavují, ale až po poslechu, nebo během poslechu. Píšu podle pocitu, když je mi smutno, nebo skládám se španělkou, tak vznikají písničky. Jindy mám zas rozšafnou náladu, a tak mě baví dělat třeba taneční věci.

Skoro celé album jste natočila sama v domácím studiu. Jak členové vaší kapely vnímají to, že většina materiálu vzniká bez jejich účasti?

Tak třeba moje cellistka Terezka Kovalová nahrála všechny party u mě... Ale pravda je, že jinak jsem si u nové desky prostě vystačila jen se softwarem a svými nástroji. Pro koncertní provedení se ale musí u mnohých písní aranže upravit, aby byly hratelné v té sestavě, ve které vystupujeme. To děláme spolu na zkouškách a je to vzrušující.

Prý jste původně chtěla vydat úplně jiné album, je to pravda?

Měla jsem k vydání připravený materiál, který jsem chtěla nahrát s kompletní kapelou. Jenže teď je takové období, kdy mají všichni tolik práce a svých vlastních věcí, že to bude chvilku trvat, než vůbec budeme ve skupině schopni nové věci sehrát a připravit.

Vy míváte běžně v zásobě několik alb?

To je dáno tím, že mě baví tvořit soustavně. Ale jsou to taky náhody, úlety. Jako s mojí mamkou. Měla depresivní období, říkala, že pořád pracuje a nemá čas sama na sebe. Nakonec se mi svěřila, že by se chtěla vrátit k divadlu, kterému se před lety věnovala. Tak jsem jí řekla: Mami, vždyť máš tolik kámošek! Tak něco dejte dohromady! A mamka tedy že místo víkendového hraní pokeru budou dělat s ženskými divadlo. Hledala, co by tak mohly udělat, a napadla ji francouzská komedie Osm žen. Vytiskly si scénáře a začaly zkoušet, mamka to vedla a já dostala na starost hudbu. Fakt strašná sranda!

Jak to dopadlo?

Samozřejmě se to celé rozpadlo. Všechny ty ženské mají děti, některé to v životě nemají lehké, ale všechy milují zábavu. Typická fajná ostravská parta. Ale já mám od té doby připravené zvláštní, strašně pozitivní album, které by nikdy nevzniklo, kdyby mamka neměla životní krizi a chvilku nebyla na práškách.

Podobně jako řada jiných domácích i zahraničních umělců se snažíte nové album zaplatit prostřednictvím portálu hromadného financování, který se u nás jmenuje Hithit.cz. Máte pocit, že tento způsob financování uměleckých projektů má u nás perspektivu?

Mně dal o Hithit.cz vědět kamarád, který mi dřív dělal PR. A protože jsem si všimla, že spousta lidí kolem to používá – třeba moje oblíbená Monika Načeva –, tak jsem si řekla, že to taky zkusím. Sice jsem už měla desku hotovou, ale napadlo mě, že když už si vše financuju sama, že by mi moji příznivci mohli nějakou částkou přispět. Za odměnu posílám dárcům svoje obrázky a hudbu.

Říkala jste, že album jste si vlastně natočila a vydala sama, co tedy bylo třeba zaplatit?

I když to vznikalo v mém studiu, takže byly náklady hodně osekané, musela jsem zaplatit mix a mastering. Navíc ten saxofonista byl docela drahý…

Ano, Joe Cohen. Kde jste k němu přišla a na kolik vás přišel?

Seznámila jsem se s ním přes Bena Yonase, což je americký producent, který dělal s Lenkou Dusilovou album Mezi světy. Na té desce jsem Lence taky něco nazpívala, takže jsme se znali, navíc jsem spolu všichni pařili v New Yorku, kde jsme byli ve stejné době. Už je to pár let... Napsala jsem tedy Benovi a on mi asi za hodinu odepsal, že nejlepší saxofonista, kterého zná, se jmenuje Joe Cohen. A za půl hodiny jsme měli s Joem domluvený termín na další den. Docela jsme si sedli.

Vydání vaší desky předcházela epizoda s názvem alba. Původně měl znít Ohně, ale protože ve stejné době ohlásila nové album podobného titulu Lucie Vondráčková, nakonec jste album přejmenovala na Šraf.

To byl další takový úlet. Mně se o tom názvu zdálo v Americe, dokonce dvakrát. A jednou prý tak, že jsem se ve spánku posadila a třikrát po sobě řekla šraf, šraf, šraf, jako by štěkal pes. Tak jsem si řekla, že to asi není náhoda, jenže jsem udělala tu hloupost, že jsem začala přemýšlet, kombinovat, proč že se to má jmenovat zrovna Šraf, co to vlastně znamená… A protože jedna z nových písniček se jmenuje Ohně, což je takový mystický název, pojmenovala jsem po ní celé album. A pak jsem zjistila, že Lucka Vondráčková právě vydává nové album Oheň. Takže změna! Vrátila jsem se k titulu Šraf a říkala si: Zase jsi, Vojnuško, neposlechla svou intuici a zase jsi na to doplatila. Takže mi ta Lucka vlastně otevřela oči. To by byl hezký titulek, že? „Lucka Vondráčková mi otevřela oči“...

Milan Šefl, publicista

Foto Tomáš Tesař

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 4. 6. 

Foto Tomáš Tesař



  Mé rockerské sny       
  Zpěvník Jana Buriana
 
  
Služebníci nevěrní...    
  Nalaďte si
 
  Válka poznamená navždy
  Navštivte