|
|
 Chléb
a hry
V červnu nabídne Český rozhlas svým posluchačům dokument
autora článku nazvaný Chléb a hry. Na rozdíl od předchozích
příspěvků cyklu 90 let společně se základní téma tentokrát
neváže k jedné konkrétní události. Je jím sport a v červnu ho
rozhlas nabídne proto, že tento měsíc byl v minulosti bohatý
na významné a někdy i zlomové sportovní události. Jen namátkou
zmíňme všesokolské slety, spartakiády anebo třeba vítězství
našich fotbalistů na mistrovství Evropy v Bělehradě v roce
1976. I o těchto událostech bude v dokumentu řeč. Snímek
postupně zazní na ČRo Plus (15. června), ČRo Dvojka (18.
června) a ČRo Vltava (26. června).
Možná si to člověk hned neuvědomí, ale sport je velmi
důležitou součástí rozhlasové historie, a když se podíváme
ještě dál, můžeme ho vnímat jako zrcadlo doby a společenských
proměn. Za uplynulých devadesát let se sportovní události
několikrát staly katalyzátorem zjitřených vášní a posloužily
jako ventil tlakového hrnce emocí. Rozhlas měl to štěstí, že
byl u toho, a nám se tak dochovala autentická svědectví o tom,
že sport může mít někdy i celospolečenský přesah a stát se
nástrojem k ovládání mas – a to jak v pozitivním, tak v
negativním slova smyslu. Dokument Chléb a hry některé tyto
okamžiky přibližuje a komentuje, a to ze širšího kontextu a
pochopitelně už s odstupem.
Zracdlo doby
Příkladem, kdy sportovní událost pomohla stmelit národ, byl
bezpochyby X. všesokolský slet v roce 1938. Tehdy nešlo o
manipulaci shora, ale nadšení a odhodlání bránit ohrožené
Československo vycházely spontánně z každého jednotlivce.
První poválečný slet o deset let později měl být oslavou
znovuzískané svobdy, ale uskutečnil se čtyři měsíce po
komunistickém převratu a mnoha sokolům už bylo tehdy jasné,
jaké budou jeho důsledky. Krátce po sletu docházelo k prvním
zatčením a sportovci hlásící se k demokratickým principům
začali být likvidováni. Odraz negativního působení moci na
sport zastupuje případ národního hokejového mužstva, které
nesmělo odletět na mistrovství světa v roce 1950. Tehdy
zatčený a následně na čtrnáct let uvězněný Augustin Bubník
popisuje dobovou atmosféru strachu následovně: „Já jsem si po
vynesení rozsudku oddychl, protože jsme byli první velký
proces po Miladě Horákové a mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Když nás zatkli a odsoudili, nikde se v novinách neobjevila
ani čárka, nikdo nevěděl, kam najednou zmizelo celé národní
mužstvo.“
O necelých dvacet let později, v roce 1968, se stal sport opět
zrcadlem doby. Olympijské hry v Mexiku se konaly dva měsíce po
srpnové okupaci a naši reprezentanti v prvních chvílích ani
netušili, jestli se jich budou moci zúčastnit. Například Věra
Čáslavská se jako podporovatelka pražského jara musela ukrýt v
Jeseníkách a přípravu na olympiádu dokončovat v lese. Místo
kladiny a bradel jí postačily klády a větve stromů. Hry v
Mexiku, stejně jako hokejový zápas v dubnu 1969, se najednou
staly bojištěm, na němž českoslovenští sportovci se ctí
porazili zástupce zemí, které nás vojensky obsadily. Reakce na
naše vítězství byly po celé zemi opět velmi emotivní a
nastupující normalizátoři už jich dokázali využít obratněji
než stalinističtí kati. Nejen sportovci, ale i sportovní
reportéři, kteří byli nepohodlní, museli zmizet. V dokumentu
uslyšíte slova Emila Zátopka, za něž ho čekalo dvacet let
perzekuce, nebo příběh sportovního komentátora Vladimíra
Váchy, který musel nuceně odejít z obrazovky i z rozhlasu.
Socialistická megalomanie
V dobách normalizace se stal sport výkladní skříní socialismu.
Jaká byla strategie tehdejšího režimu, říká v dokumentu
sportovní historik František Kolář: „Sedmdesátá a osmdesátá
léta byla dobou, kdy se stavěly bazény, haly a dávalo se
obrovské množství peněz do sportu. Ono to mělo i ten efekt, že
když bude někdo sportovat, nebude přemýšlet o tom, co se děje
kolem. Je to stejné jako se zahrádkařením. Pojďte na zahrádky
a nestarejte se o politiku, tu si budeme řídit my sami.
Zkrátka chléb a hry.“
Důkazem toho byly megalomanské spartakiády prezentující
navenek štěstí a radost milionů lidí budujících socialismus.
Pevná ruka ale zasáhla do osudu sportovců i velmi krutě a
nemilosrdně, a to v roce 1984, kdy československá výprava
nesměla odjet na olympijské hry v Los Angeles. Někteří
sportovci dokonce museli toto strategické rozhodnutí obhajovat
v médiích. Jejich slova o tom, že je správné se her
nezúčastnit, byla jen stěží uvěřitelná.
Rozhlasový dokument Chléb a hry se snaží ukázat, co v
uplynulých devadesáti letech československý a český sport
ovládalo, kdy se stal nástrojem v rukou mocných a kdy byl
naopak příležitostí pro spontánní projevy emocí obyčejných
lidí. V závěru se jeho autor také zamýšlí nad tím, co ovládá
současný sport, zbavený přímých politických vazeb. Ukazuje se,
že jsou to peníze a komerční prostředí celkově. Další stinnou
stránkou dnešního sportu je agresivita fanoušků, korupce a
doping. Dalo by se snadno říct, že tím je současný sport
zkažený, ale je třeba si uvědomit, že tyto doprovodné projevy
tu byly vždycky, jen se o nich nemluvilo. Jaký je tedy
současný sport? A zachycují média jeho skutečnou podobu?
Docela dobře by se dal přirovnat k tváři starého muže, plné
hlubokých vrásek a občas i jizev. K tváři zamračené, ale i
rozesmáté – to ve chvílích, kdy se našim sportovcům podaří
něco opravdu mimořádného. A rozhlasoví reportéři se dnes,
stejně jako v uplynulých devadesáti letech, snaží být u toho.
Jan Herget, redaktor ČRo
|
