|
|
 Ivan
Němec, publicista
Je hrůza být upřímný (i v lásce)
„Ale, kočko, co tě zas bere?“ ptá se Véna své milé, když Évi
podrážděně zareaguje na jakousi banalitu v rozhovoru, jenž
spolu vedou na opuštěném venkovském nádraží, kde čekají na
noční vlak. Z jejich dialogu je však postupně patrné, že je to
čím dál častěji „bere“ oba. Stačí nešikovné slovo, které do
rozmluvy vstoupí v nevhodnou chvíli, a v jejich vztahu,
trvajícím již sedm let, se začíná blýskat.
Kočka na kolejích Josefa Topola měla svou rozhlasovou premiéru
(Vltava, 18. května) bezmála padesát let poté, co v režii
Otomara Krejči otevřela Divadlo Za branou (1965). Odtud se pak
rozletěla po mnoha evropských i světových scénách, doprovázena
superlativními přívlastky s předponou „nej-“. Jednoaktovka
s podtitulem Hra o třech situacích nemá děj v pravém slova
smyslu. Hodinový rozhovor dlouholetých milenců odhaluje, že
vztah, který by Évi na rozdíl od Vény ráda završila svatbou,
je nahlodaný vzájemnou partnerskou „okoukaností“ a stále více
ho komplikují vyhraňující se rozdíly tzv. principu mužského a
ženského vnímání světa. Při nočním čekání se milenci vzájemně
otevřou natolik, že navzdory své těsné blízkosti nacházejí jen
to, co je odděluje. Přimknuti k sobě touží po lásce, ale
zůstávají sami; společná je pouze jejich nejistota a
pochybnost.
Topolův rytmizovaný lyrický dialog, jehož básnický jazyk láká
k analýze, přináší pestře se měnící nálady, jež jsou
rozkročeny od mileneckého kočkování až po krutě pichlavé
výpady. Z podtextu replik se však vynořují i mnohé otázky
nadosobní povahy, které dostávají rozměr existenciální a
obecně symbolický. Z trýznivých úvah o proměnách lidských
setkání a rozchodů se drama třikrát pozastaví a obrátí do
reálného života. Dochází k tomu ve chvílích, kdy je dialog
přerušen vstupy honících se rozkurážených mladíků, kteří se na
vesnickém bále dostali do konfliktu kvůli dívce. Tyto „dějové“
momenty však zůstávají jen okrajovými detaily, aniž by
oslabily základní výpověď o neuchopitelnosti lidského vztahu,
v němž se dorozumění a tolerance stávají nejvyšším uměním.
Pro Štěpána Pácla, jenž za své divadelní režie již dvakrát
obdržel Cenu Alfréda Radoka, byla Kočka na kolejích režijním
rozhlasovým debutem. S Topolovými hrami se již setkal a z
jeho předpremiérového rozhovoru v tomto časopise (TR 19/2013)
je zjevné, že k inscenaci přistupuje s hlubokou znalostí
dramatikovy poetiky a uvědomuje si nejen významovou, ale i
formální výjimečnost Topolových dialogů. Ústřední dvojici
obsadil doposud ne příliš známými hereckými představiteli. Évi
Magdalény Borové působila jako půvabná postava především
v polohách jemné, něžné dívky, stále toužící po lásce. Véna se
v podání Miloslava Königa stává důvěryhodně vykreslenou
postavou současného mladíka. Tím, že se jim podařilo vytvořit
postavy, které svou mluvou i celkovým vystupováním patří do
přítomnosti, prokázali, že obraz vztahu vstupující do kolize,
může promlouvat i dnes. Přes značné sympatie, které ke hře a
jejímu dramaturgickému výběru cítím (dramaturgyně Renata
Venclová), však bylo na nejednom místě inscenace cítit, že ne
vždy se podařilo dodržet přesný temporytmus výpovědi, z něhož,
jak režisér sám v rozhovoru říká, „vyrůstá smysl sdělení“.
Proto pak unikly také některé podtexty, které Topolovu hru
převádějí do obecnější roviny nadčasové. Vždyť přece vyděšené
konstatování, že „je to hrůza být upřímný“, neplatí jen ve
vztahu milenců. |
