Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Ty zvláštní typy…

Píši vám tohle zamyšlení, milí čtenáři, vlastně bezprostředně po onom výbuchu v centru Prahy, o kterém vás již aktuální média dosyta informovala, zatímco z mého pohledu vás informovat teprve budou. Můžete si z toho udělat obrázek, jak jsou ta zatrachtilá média ve své reaktibilitě odstupňována: na internet umístil kdosi zprávu necelé dvě minuty po výbuchu, v denících to – z mého současného hlediska – bude reflektováno zítra, a vy tyhle mé řádky budete číst… Vlastně nevím sám. Týdeník, najmě kulturní týdeník, má a musí být ze své podstaty univerzálnější, nadčasovější, projevovat kritický nadhled. Zatímco já jej v tuto chvíli ještě nemám, a už vůbec ne ti z našich studentů, kteří v okamžiku onoho výbuchu dleli v budově FAMU (těsně sousedící s budovou inkriminovanou), a byli z něho, jak jinak, vyděšeni. Já sám jsem v onom bodě nula ve škole nebyl, teprve jsem tam šel (opravdu šel, mám totiž výhodu, vyplývající z mého bytostného chodectví: mohu chodit do práce zelení pražského Petřína), a dovnitř, ale ani do širokého okolí, se už přes policejní zátarasy nedostal. Byl jsem tak spolu s desetitisíci dalších z místa vykázaných Pražanů nucen čekat na vyjádření statiků, a po několika telefonátech kolegům mi nezbylo než – pro mě ostatně typické – okounění a obcházení uzavřených míst. A jestli jste už ode mne četli byť jen pár takovýchto textů, může vám být jasné, že jsem nakonec svou situaci vyřešil návštěvou vzdálené hospody (vzdálené pochopitelně proto, že ty v okolí byly rovněž evakuovány). Tam jsem se také dozvěděl, že výuka odpadá po celý příští týden, dal si ještě jedno, a vrátiv se domů, usedl k počítači s úmyslem napsat to, co jsem viděl, vnímal, a co vy nyní čtete.
Přišlo mi přitom zbytečným psát o tom, co sami tušíte a víte, jak je taková metropole zranitelným organismem stran dopravních komunikací, tedy o tom, jak tramvaje zůstaly stát, couvaly, pletly se do cesty jedna druhé zároveň s auty, autobusy a autokary (do té doby jsem si ani nepřipustil, jak je ta křižovatka u nábřeží před Národním divadlem pro život Prahy nenahraditelná), jak se i ty desetitisíce lidí se motaly pod nohy sobě samým, jak se v přímé úměře vzdálenosti od epicentra navzdory internetovému propojení společnosti právě rodily čerstvé a pusté fámy. Ostatně to je (bylo) spíše úkolem pro sociology ze stejně tak evakuované Fakulty sociálních věd, sídlící v našem sousedství.
Ještě cestou přes Petřín se mi v hlavě rodilo cosi jiného, o čem bych vám rád napsal, leč díky dramatické roli nastalé, příčinné náhody mohu podat svědectví o tom, co mi zatěžuje vědomí aktuálněji. Právě mé okounění mne dovedlo k oněm „zvláštním typům“. Za proudícími davy spěchajících Pražanů, bez tramvajové dopravy jaksi „vykolejených“ a s pomocí mobilních telefonů hledících přiblížit si své, v čase se vzdalující cíle, se objevovaly ostrůvky mlčenlivých, statických, a přesto živých sousoší. Nemyslím tím situací zaražené cizince-turisty s jejich kamerami a fotoaparáty. Míním tím právě ony zvláštní typy… A netroufám si být konkrétní, jakkoli ulicí hned za naší školou si chodí pro svou dávku metadonu narkomani a kvůli jejich občasným vpádům je už několik let vstup do naší školy kontrolován, už není onou svobodnou akademickou půdou, kde může potřebný najít útočiště. Jistěže narkomani tu byli také. Ale zvláštní lidské typy se objevují i v nedalekém parčíku, jiné zas na blízkých místech zvýšené koncentrace Pražanů, kde jsou většinoví, neproblematičtí lidé často vinou magistrátu nuceni procházet všelijakými úzkými koridory, „myšími dírami“, kde se stávají předmětem zájmu, cílem, ba občas i obětí těch druhých. A tyto zvláštní typy, respektive jejich oči, v této nové situaci nikam nespěchaly. Zaujatě pozorovaly, jako by číhaly. Vím už z dřívějška, že jakmile je někde porušen řád, jakmile někde něco bouchne, objevují se. Ty zvláštní lidské typy a ty jejich vyčkávavé, ostražité, parazitující oči. Až to jednou opravdu bouchne jaksi ve velkém, budou tito lidé, tyto oči, mezi prvními kolem epicentra, aby učinili ono místo místem činu. Ne, nebude to revoluce. Bude to něco mnohem horšího…