Peter Duhan, generální ředitel Českého rozhlasu
Je to dvacet let a čtyři měsíce, co jste se zánikem
československé federace opustil post generálního ředitele
Československého rozhlasu. Můžete tedy porovnat lépe než
kdokoli jiný, co se od té doby v této instituci změnilo.
Porovnávat tehdejší Československý a nynější Český rozhlas
vlastně nelze. Tehdejší rozhlas byl rozhlasem státním, Český
rozhlas je ode dne svého vzniku, tedy od 1. ledna 1993,
rozhlasem veřejnoprávním. Kontinuitu vidím v rozvíjení
celoplošných stanic se stabilním posluchačským zázemím, jako
je Radiožurnál, Vltava, Praha (dnes Dvojka). Výraznou změnu
představuje masivní rozvoj regionálního vysílání. K tradičním
regionálním centrům, jako je Brno, Plzeň, Ostrava, Hradec
Králové, České Budějovice, přibyly další a dnes máme pokryto
všech čtrnáct krajů regionálními anebo ve třech případech
takzvanými přidruženými stanicemi. Ale to nejpodstatnější, co
se za těch dvacet let změnilo, jsou rozhlasové formy. Nejlépe
je to patrné na zpravodajství. V době stále se zrychlující
komunikace musí být i informace podávaná rozhlasem stále
stručnější, jasnější. Na druhé straně – vytvořením Českého
rozhlasu Plus, stanice analytické publicistiky, jsme navázali
na solidní tradici Českého rozhlasu 6. Ale také Dvojka je, jak
nám ukazují průzkumy, stanicí posluchačů, kteří v určitých
fázích dne dávají před hudbou přednost souvislejšímu mluvenému
slovu. To samozřejmě respektujeme.
Rozhlas je čas od času označován za médium minulosti, ale k
překvapení všech, kdo takové soudy vynášejí, se jeho pozice ve
společnosti spíše upevňuje. V čem vidíte jeho největší sílu?
Myslím, že největší síla rozhlasu je v jeho rychlosti,
operativnosti. Jsme často rychlejší než ČTK, mobilnější než
televize, informujeme o řadě věcí dříve než internetové
servery. K tomu jsou nezbytné minimálně dvě věci: dobrá
technologie a dokonalá organizace lidí v terénu a na
vysílacích pracovištích. Ale my se nesmíme vyhýbat ani formám,
které se v rozhlase dosud příliš nevyužívají. Když jsem byl
nedávno na návštěvě u kolegů v Saském rozhlase, zjistil jsem,
že už neplánují zpravodajství „dvoumediálně“ – tedy v
kombinaci rozhlas a webové stránky, ale rovnocennou součástí
mediálního trojúhelníku se jim stává vizuální složka. To je
cesta zejména k mladému posluchači, který používá i pro
poslech rozhlasu internet: ten musí být bohatý, zaujmout nejen
zvukovým obsahem, ale i vizualizací toho, co je sdělováno. Ale
to není jediná věc, kterou musíme rozvíjet, pokud chceme držet
tempo s konkurencí: mám na mysli například projekt označovaný
jako žurnalistika 3.0, v němž bychom chtěli zapojit posluchače
do tvorby obsahu našeho vysílání.
U nás je co do „koláčů poslechovosti“ rozhlas jako médium z
větší části reprezentován komerčními stanicemi. Co musí činit
Český rozhlas, aby byl více vidět, respektive slyšet?
Komerční vysílatelé mají částečný náskok v jistých formálních
postupech. Pokud se naučíme tyto formální postupy využívat,
nemáme se čeho bát. Ale pozor, my nemusíme být
konkurenceschopní za každou cenu. Naše výhoda je v našem
jedinečném obsahu. Můžeme si ho dovolit, i když je velmi
drahý. Proto můžeme pokrývat významné politické nebo sportovní
události kdekoli na světě. Jen instituce typu Českého rozhlasu
může mít síť vlastních zahraničních zpravodajů a uvažovat
například o tom, že od příštího roku zřídí post stálého
zpravodaje v oblasti, která je mimořádně dynamická a důležitá
pro celý svět – v Latinské Americe, konkrétně v Brazílii. Tyto
možnosti komerční vysílatelé prostě nemají, a proto jdou jinou
cestou. My jdeme svou vlastní cestou – cestou plnohodnotného
obsahu, důvěryhodných informací, kultivovanosti. Jen Český
rozhlas zvládne tak náročný – obsahově, ale i finančně –
formát, jaký představuje stanice Vltava. A v této souvislosti
se vrátím k tomu, zda rozhlas patří minulosti. Podívejte, my
jsme vyhlásili k devadesátému výročí rozhlasového vysílání
soutěž rozhlasových her. Počítali jsme s tím, že se přihlásí
tak patnáct dvacet příspěvků, ale máme jich sto čtyřicet tři.
A velkou část z toho napsali mladí autoři. Co to znamená? Čas
od času si říkáme, že jsme možná ztratili mladou generaci, pro
kterou rozhlas není atraktivní, ale ona to není tak úplně
pravda. Ne, nemyslím, že rozhlasové médium je na konci,
naopak, čeká je renesance. Mladí autoři posílají do soutěže
desítky nových rozhlasových her, neobvyklý zájem veřejnosti
vzbudil projekt minutových her, naše dramatická a dokumentární
tvorba je oceňovaná i v zahraničí – a není to jen Prix
Marulić, nejsou to jen Stopy, fakta, tajemství Stanislava
Motla. Máme se čím chlubit a na čem stavět.
Jedna ze základních tezí obhajujících smysl existence
veřejnoprávního rozhlasu zní, že je to kulturotvorná
instituce. Jak této tezi rozumíte?
Celý život pracuji v novinářském a mediálním prostředí,
pohybuji se mezi zpravodajci, ale také mezi autory uměleckých
děl. O tom, co je pro veřejnoprávní rozhlas prvořadé, uvažuji
po desetiletí. Jestli má po nás něco zůstat, tak to nebude
politické ani sportovní zpravodajství, ani ne komentáře a
diskuse k aktuálním událostem – tím vším přispíváme k
formování společenské atmosféry, ale málo platné, příští den
to překryje něčím novým. Ale to, čím se budeme moci
prezentovat před historií, jsou právě umělecké disciplíny.
Právě proto jsem věnoval grant generálního ředitele na projekt
minutových her, proto jsem podpořil soutěž původních
rozhlasových her, proto dlouhodobě favorizuji dokumenty,
fíčry. Pokud je rozhlasová hra královnou rozhlasové tvorby,
dokument je jejím korunním princem.
Nedávno jste na ministerstvu zahraničí prezentoval novou
knížku Radioservisu věnovanou působení Jiřího Dienstbiera v
rozhlasové zahraniční redakci. Pro mnoho lidí je informace o
jeho rozhlasové minulosti překvapivá, historická paměť je
velmi krátká. Stejně jako Dienstbiera formovala práce v
rozhlase další stovky osobností naší kultury a politiky. I v
tom je vidět sepětí této instituce s dějinami a kulturou této
země. Nestálo by za to více to naší společnosti připomínat?
Máte svatou pravdu. On je to trochu vykřičník do řad mých
rozhlasových kolegů, kteří by ve vysílání měli věnovat těmto
historickým souvislostem více prostoru. A když jste zmínil
Jiřího Dienstbiera – domnívám se, že celá parta zahraničních
reportérů kolem Milana Weinera byla jedinečným fenoménem.
Povznesli v té šedé době rozhlas do výšin absolutní
profesionality. Když jsem četl Dienstbierovu knihu,
soustřeďoval jsem se na to, abych v ní našel aspoň kapku
ideologie, ale nenašel jsem ji tam. Publicistika těchto lidí
je dodnes vzorem profesionality. Když Jiří Dienstbier vstoupil
po roce 1989 do politiky a psaní se už nevěnoval, republika na
tom vydělala, neboť právě on položil základy nové zahraniční
politiky našeho státu – ale rozhlas na tom prodělal. Naštěstí
ho skvěle nahradili Jan Petránek a Karel Kyncl.
V roce 2014 má být dokončena přeměna Českého rozhlasu. Co vás
přivedlo k rozhodnutí provést dalekosáhlé systémové změny?
Donedávna byl Český rozhlas uspořádaný na takzvaném divizním
principu. Horizontálně, vedle sebe, existovalo kolem třiceti
celků. Toto členění nemělo potřebnou schopnost rozvoje a
vzájemného propojení. Proto jsem přišel s myšlenkou sekcí –
vysílání a programu, strategického rozvoje, provozu a
regionálního vysílání. Přirozeně je nutné některé věci doladit
a zprůchodnit vztahy mezi jednotlivými složkami. Ale je
jednoznačné, že vytvořením nové struktury jsme se přiblížili
moderním veřejnoprávním rozhlasům na západ od našich hranic: v
Německu, Dánsku, Švédsku... Ty prošly podobnými proměnami před
deseti lety a ukázalo se, že to bylo potřebné a správné
rozhodnutí.
Milan Pokorný
Foto Monika Váňová
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 14. 5.
