Jméno:
Svízel. Příjmení: Stesk
V dobách své největší slávy byl oblíbenější než Gott,
Vondráčková i Matuška. Brzy však přišel pád až na úplné dno.
Milovaný i zatracovaný Miki Volek, nekorunovaný král českého
rokenrolu, by 21. května oslavil sedmdesátku.
Šedesátá léta byla i v socialistickém Československu hodně
uvolněná. Mladí rebelovali vůči generaci svých rodičů,
výstředně se oblékali a poslouchali nespoutaný rokenrol. Jeho
hlavní hvězdou byl jistý Michael Volek, který si jméno
poameričtil na Miki a od zahraničních zpěváků okoukal divoké
pohyby na jevišti, třes v kolenou a nervní podupávání. Zpíval
neslýchaným chraplákem, nesundával černé brýle a řetězy na
krku. Jeho zlatá éra však netrvala dlouho.
Idol i slušný syn
Miki Volek se narodil v Uherském Hradišti. Byl jedináčkem.
Jeho matka byla okouzlující a duchaplná dáma, táta rázný
armádní důstojník. Rodina se stěhovala z místa na místo, podle
toho, kam byl otec zrovna převelen. Nakonec zakotvila v Praze,
kde začal Miki na přání své múzické matky chodit na klavír,
později přibral i kytaru a bicí. V sedmnácti poprvé vystoupil
před obecenstvem – na maturitním plese gymnázia. Publikum
uchvátil a vzápětí založil svou první kapelu Crazy Boys. Místo
studií na FAMU, kam měl původně namířeno, se stal skoro přes
noc rockovým idolem a členem Olympiku. Lidé šíleli z jeho
hlasu, písní i zjevu. „Lišíl se od ostatních, byla to
osobnost, na první pohled,“ vzpomínala zpěvačka a herečka Věra
Křesadlová, která s Volkem, Pavlem Bobkem a dalšími v roce
1963 nastoupila do angažmá v Semaforu. Přes obrovský věhlas
zůstával Miki spořádaným synkem, mamince pomáhal s nákupem a
slušně zdravil sousedy. Na matku byl vůbec hodně fixovaný,
také proto, že o tátu přišel. Po propuštění z armády jeho otec
propadl pití a jedné noci ho cestou z hospody přejelo auto.
Kdo by tehdy řekl, že alkohol zkrátí život i jeho synovi?
Pochodující lékárna
Někteří lidé pijí proto, že jim to dělá dobře. Miki Volkovi
prý alkohol nechutnal, pil ho, jen aby zahnal trému. A aby
vydržel náročný způsob života, který si zvolil. Postupně
k pití přidal i prášky. Před koncertem si údajně píchal do
žíly celaskon, aby se mu rozproudila krev. Říkalo se mu tehdy
„pochodující farmaceut“, protože z nezbytného kufříku
přeplněného nejrůznějšími tabletami vždy vybíral „potřebná“
léčiva a zapíjel je pivem nebo vodkou. Jen „na ex“, jinak pít
neuměl… Alkohol Miki časem používal i jako prostředek
k utišení smutku. Nástup Beatles totiž v polovině šedesátých
let zničil jeho kariéru sólového zpěváka, najednou celý svět
poslouchal jen kapely. A Volek byl příliš velká osobnost, aby
se přizpůsoboval ostatním. „Beatles mi sebrali chleba,“
prohlásil tehdy, odešel z Olympiku a jeho kariéra zvolna
upadala. V roce 1969 byl zatčen za převoz nedovolených
tiskovin ze západní do východní části Berlína a odsouzen na
rok a půl nepodmíněně. Po návratu domů se živil jako
diskžokej, pracoval v muzeu a zkoušel se vrátit na výsluní. Už
nikdy se mu to nepovedlo. „Kdybych neměl fůru chyb, byl bych
na tom mnohem líp,“ zpíval Miki v jednom ze svých hitů. A
v jiném zase: „Mé jméno je svízel, mé příjmení stesk…“
Osamělý pacient
František Ringo Čech kdysi na Mikiho prozradil, že v letech
jeho hvězdné popularity se mu dívky nabízely doslova samy. Asi
také proto jimi trochu opovrhoval. Jiným vysvětlením jeho
odtažitosti vůči druhému pohlaví by mohla být bisexualita, o
níž se v souvislosti s Volkem mluvívalo. „Byl to heterosexuál,
který neodolal ani hezkému chlapovi, ale přednost měla vždycky
ženská,“ uvádí Ringo. V roce 1976 se Miki Volek rozhodl
oženit. Jeho vyvolená Olga chtěla mít zpěváka jen pro sebe,
nevycházela s jeho přáteli a izolovala ho od ostatních. Zato
manžela přiměla k tomu, aby začal studovat Filozofickou
fakultu Univerzity Karlovy. Studia Miki sice nedokončil, ale o
filozofii a psychologii se už zajímat nepřestal. Když se po
pěti letech manželství s Olgou rozvedl, úplně osaměl. Patrně
také proto se stal pacientem psychiatrické kliniky v Praze na
Karlově. Zvláště ve druhé polovině osmdesátých let byl
hospitalizován opakovaně a délka jeho pobytů se prodlužovala.
Lékaři se shodovali na Mikiho nadprůměrném intelektu i
okouzlující vtipnosti, jenže ve chvíli, kdy o něj nebylo
postaráno, stávala se z Volka opilá a zanedbaná troska
v kožichu a o holi klopýtající žižkovskými ulicemi. Když neměl
na nájem, přespával v nočních tramvajích. Nebo v parku.
Nebylo cesty zpět
Zdá se to až neuvěřitelné, ale zpěvák těžce závislý na
alkoholu i drogách stále doufal ve svůj triumfální návrat na
scénu. V devadesátých letech začal skládat písně na nové
album. Kdo ví, zda by je dokázal ve studiu natočit. Každé jeho
veřejné vystoupení bylo v té době riziko. Jednou ho pozvali,
aby zazpíval naživo – Miki však před tím omylem spořádal deset
diazepamů. A přestože mu ani s léty alkohol chutnat nezačal a
stále ho zapíjel vodou, byl schopen denně spořádat i dvě láhve
kořalky. „Jednou jsem se naštval a dost drsně jsem mu
vynadal,“ vybavuje si poslední rozhovor se svým souputníkem
Pavel Sedláček. „Řekl jsem mu, ať se podívá, jakým způsobem
žije. Neurazil se. Jen mi na odchodu povídá: ‚Víš, Pavle, už
není cesta zpátky.‘“ V tom se Miki Volek bohužel nemýlil.
Novou desku už nazpívat nestihl. 14. srpna 1996 zemřel ve svém
žižkovském bytě. Jeho tělo našli až po deseti dnech…
Milan Šefl
