Proč si ubližovat, na světě jsme jen jednou…

Pamětníci se vybaví, jak se za komunismu řada starých filmů vysílala bez úvodních titulků, byly jednoduše ustřiženy, protože některý z tvůrců vadil. Mohl to být autor námětu, scénáře nebo často také režisér. Nebyla to však až normalizační „vymoženost“, jak se občas tvrdívá, taková opatření se vynořila již v šedesátých letech. Prvním postiženým titulem bylo Městečko na dlani (1942). Diváci se neměli dovědět, že je režíroval Václav Binovec, po válce souzený za kolaboraci, doživotně zbavený možnosti pracovat ve filmu. Po televizním uvedení snímku roku 1965 si stěžoval on a o tři léta později též jeho žena na záměrné zamlčení jména – a jejich protesty ku podivu otiskly i tehdejší programové časopisy (aniž by se cokoli změnilo).

Kdo to vlastně Binovec byl? Tento řemeslník bez valných ambicí i talentu je podepsán pod melodramaty jako Madla zpívá Evropě, podílel se však i na „státotvorné“ Jízdní hlídce, která opěvovala statečnost našich legionářů v Rusku. Jeho životní dráha je přitom divně klikatá: ve dvacátých letech provozoval distribuční společnost Wetebfilm, která dovážela filmy ze Sovětského svazu, za protektorátu se naopak snížil k udání, kdo z filmařů nesmýšlí dost loajálně a vyznává „židobolševické“ postoje.
Rovněž Městečko na dlani, Binovcův poslední dokončený film, který v sobotu 25. května ve 14.50 uvede ČT1, provázela pohroma: během natáčení byl zatčen Karel Hašler, jenž působil jako umělecký poradce, a záhy nato zahynul v koncentráku. Binovec vždy odmítal jakékoli zavinění, bůhví, co se tehdy přihodilo. Každopádně vytvořil své nejzdařilejší dílo, vždy řazené k tomu lepšímu, co za protektorátu vzniklo.
Námět Jana Drdy poskytl nosnou základnu pro rozvinutí zemitého, dobře inscenovaného portrétu městečka Rukapáně, osazeného množstvím rázovitých postaviček. František Smolík, jenž zaujme zejména zpokornělou, sebeomluvnou dikcí hlasu, sehrál uvážlivého, byť slabošského starostu, ničeného přílišným holdováním vínu, před kterým jej neochrání ani nabádavé andělské výtky. Jindřich Plachta, jenž nepotřeboval slova a vystačil si jen s pískáním a mimikou, se mistrně zhostil role obecního blázna. Nechybí tu ani „sociální“ motiv zavalených havířů, ani záblesky furiantství, jak se odráží v pytlácké vášni či sedlácké pýše. Všechny spory a rozpory se však posléze vyřeší smírně, přesně podle hesla, že na světě jsme jen jednou, tak proč bychom si měli ubližovat.

Jan Jaroš, filmový publicista