Číslo 17 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a režisérem.
Petrem Formanem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Petr Forman, herec a režisér

Jste profesí loutkoherec, vaše inscenace jsou syntézou různých oborů a vy sám se na jevišti představujete v rozmanitých profesích. Stavíte práci amatérů v divadle na roveň profesionálů? A napadá mě také – vycházíte tím i z tvůrčí metody svého otce?

Nepracuji s tím vědomě, ale podobnost s tátou určitě hraje roli. U nás na jevišti se setkávají profesionální herci s výtvarníky, loutkoherci, techniky a dalšími profesemi a není důležité, kdo z nás je skutečně herec. Při přípravě inscenace vycházím právě ze svých spolupracovníků, z jejich schopností a možností. Nejhorší je nutit někoho k tomu, co je mu proti srsti, co není jeho styl. Řemeslo se někdy ošidit nedá.

Ve svých inscenacích se vesměs snažíte přicházet s něčím novým a neotřelým. Co je pro vaši práci inspirací?

Vystudoval jsem sice loutkařinu, ale zajímá mě i práce tanečníků, cirkusáků, operních pěvců, zkrátka kumštýřů z jiných oborů. Celku může strašně prospět, když se žánry míchají. Baví mě vstupovat do světů, které neznám, a snažím se diváky překvapovat. Nechci to ale nazývat nějakou svou filozofií či tvůrčí metodou, tím by člověk ztratil svobodu najít úplně nový smysl, proč divadlo dělat.

V čem tedy podle vás tento smysl tkví? Proč děláte divadlo?

Pro mě jako pro loutkoherce a divadelníka je to prostě práce, řemeslo, povolání. Naproti tomu brácha není herec, ale výtvarník, takže s námi dělá divadlo a jezdí po světě kvůli své touze sdílet něco s lidmi, setkávat se s nimi, dát jim nějaký zážitek. Ostatně pro nás všechny je cestování s divadlem hlavně touha poskytnout lidem jiný zážitek, než na jaký jsou zvyklí, v prostředí, kde se my i diváci budeme cítit svobodnější. Při hraní na ulici je to samozřejmé – aby divadelník někoho zaujal, musí hrát, jak nejlépe dovede, ale divák je naprosto svobodný, buď zůstane, nebo odejde. V divadle jen tak odejít nemůže, a tak si musí velmi dobře rozmyslet, jestli tam chce jít. My si diváky sice taky zavíráme, ale snažíme se prostředí koncipovat tak, aby se cítili svobodněji než v klasickém divadle. Je také třeba vyrazit za lidmi, nečekat, až přijdou za námi. Mohli bychom sice mít svoje divadlo a hrát na jednom místě, ale já považuji za správné za svým publikem jezdit.

Ve svých inscenacích se pokoušíte navázat hned od počátku osobní kontakt s diváky. Například v opeře Čarokraj přichází divák do hlediště zákulisím, může si popovídat s někým z inscenačního týmu, něčeho se dotknout. V Obludáriu zase lidi před představením osobně doprovázíte na jejich místa. Je pro vás těsný kontakt s publikem prvotním zájmem?

Prvotní zájem samozřejmě je co nejvíc narušit stěnu mezi námi a diváky, ale není to žádná filozofie, je to zkrátka jakási naše potřeba. Stejně jako je jiný pocit kupovat si chleba, když člověk zároveň vzadu vidí, jak se chleba peče, a cítí, jak voní, je divácký zážitek tím intenzivnější, čím blíž k tvůrcům se divák může dostat. Divadlo – jako jeden z mála uměleckých oborů – je pro mě přitažlivé právě tím, že má tvůrce možnost kontaktu s divákem. Tak proč ji nevyužít? Pokud se nám podaří navázat s diváky osobní kontakt hned od začátku, je pak nejen pro nás, ale i pro diváky snazší se do té nálady dostat.

Většina vašich projektů má společnou právě určitou náladu, často i jakési tajemno. Jak toho docilujete?

Pro atmosféru je základem prostor, či lépe řečeno prostor sám už má svoji atmosféru. Ať je to loď, bar nebo majestátní Národní divadlo, to vše ji navozuje. Vytvářet atmosféru je pro mě způsob, jak s diváky komunikovat, jak jim představovat příběhy, myšlenky, pocity – daleko více než třeba jazyk. Možná je to právě i tím, že jsem vyšel z „loutkárny“. Loutky jsou stylizovaný svět, mají kolem sebe vždycky dekoraci, která už sama určuje prostředí, sama o sobě něco sděluje. Ale není to jen výtvarno, co vytváří atmosféru: stejně důležité jsou světlo a stín, ruchy, hudba a samozřejmě herec se svým projevem.

Často mluvíte o kouzlu cest a putování, o společenství. Čím vás cestování s divadlem přitahuje?

Společenství k tomu samozřejmě patří, ale hlavně je v tom touha po poznání. A je jedno, jestli člověk cestuje s divadlem, nebo bez něj. Důležité je, že se setkává s jinými lidmi, vidí, jak žijí, pracují, to mu dává rozhled a inspiraci. Někdo toto kouzlo objeví v knížkách, někdo v televizi, někdo na skutečných cestách, ale vědomě či podvědomě ho hledáme všichni. Jedině tak se můžeme obohacovat a hledat smysl. Neříkám, že je to nejlepší způsob života, možná někdo dělá dvacet let stále totéž a je šťastný. Mě to ale inspiruje a nacházím v tom hodnotu.

Nejistotu, která divadelní podnikání provází, považujete podle svých slov za zdravou. Motivuje vás k většímu výkonu či k dalším tvůrčím počinům?

Motivuje to k tomu, aby člověk hledal, a nikoli aby si něco zajistil. Stejně si totiž nic nezajistí. Nejistota je taková méně chtěná sestra svobody. Způsobuje nám strašné trápení, ale patří zkrátka do rodiny. Možná je to daň za svobodu. Daň, ale i dar... Chce-li si člověk udržet svobodu, musí počítat s tím, že nebude nikdy mít nic jisté.

Často však spolupracujete se svými blízkými nebo se stálým, časem prověřeným okruhem kolegů. Je to tím, že potřebujete mít v lidech kolem sebe naopak jistotu?

Je pravda, že základ lidí kolem sebe mám, ale tento tým se vytvořil pomalu, tiše a sám od sebe, drží pohromadě díky společným zkušenostem, zážitkům. Velká část této skupiny vznikla při přípravě inscenace Nachové plachty a ti, kdo to obrovské dobrodružství zažili a zvládli, s námi zůstali nebo se k nám často vrací. Je to silné pouto. Podobně jako když jde člověk s někým do hor nebo sjede divokou řeku – potkáte se za třeba za několik let, a pořád cítíte něco společného. Ale záleží také na tom, jaký projekt zrovna děláme, lidé přicházejí a odcházejí. Je to dáno i způsobem života: trávíme spolu týdny a měsíce ve společenství a v nepohodlí, což není pro každého.

Baví vás organizační činnost i manuální práce, která je s provozem vašeho divadla spojená?

Baví mě řídit kamion, stavět a bourat stan Obludária, vázat loď... Všechna ta práce kolem pomáhá odreagovat se od tvůrčí činnosti. Vymýšlet a zkoušet celé hodiny je samozřejmě v divadle to nejnáročnější, pak je člověk vděčný za jakoukoli jinou práci. Příprava na inscenaci v kamenném divadle je krásná, ale už se vždycky těším na loď nebo Obludárium, až se zase zaměstnám jako řidič kamionu, kulisák nebo třeba kuchař. Ale jsem lenoch, takže dělat pouze manuální práci bych taky nemohl.

Mirka Štípková, publicistka

Foto Martin Pekárek

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 16. 4.



  Kvadratura kruhu
 
  
Osobité vidění
  Juraje Jakubiska
 
  Meditace podmínkou
  i smyslem