|
|
 Osobité
vidění Juraje Jakubiska
Do (česko)slovenské kinematografie vstoupil Juraj Jakubisko
před pětačtyřiceti lety a byl to vstup rázný. Do filmového
vyprávění vnesl burleskní, surovou, ale přitom hravou
obrazotvornost. Výrazově suverénní byly už jeho krátké snímky,
prodchnuté podmanivě soumračnou melancholií. To vše proniká i
do celovečerního debutu Kristove roky (1967), kde zpodobnil
nezakotvené osudy mladého Slováka v Praze.
A pak následoval obdivuhodný rozjezd. Během tří let
(1968–1970) roztočil tři filmy, které mohly znamenat zásadní
předěl ve vývoji celé československé kinematografie – kdyby
ovšem nebyly okamžitě zakázány. Povídková, místy až surreálná
koláž Zbehovia a pútnici (1968), varující před válečným
běsněním, ještě zvítězila na plzeňském festivalu, výbušný
anarchistický počin Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) byl
uveden na přehlídce v italském Sorrentu, tuzemská kina se jich
však už nedočkala. Třetí příspěvek Dovidenia v pekle,
priatelia (1970) Jakubisko dokončoval až o dvacet let později.
V sedmdesátých letech režisér nesměl natáčet dlouhé hrané
filmy, musel se spokojit s dokumentární tvorbou, často
zakázkovou (neušel ani reklamám), ale ani tehdy nerezignoval
na své osobité vidění, jak naznačuje tvarově novátorský
dokument
 Bubeník
Červeného kríža (1977). K režii dlouhých filmů se vrátil až
dramatem Postav dom, zasaď strom (1979). Pro Jakubiska se tak
otevřela další tvůrčí etapa, v níž se pokouší zklidnit
eruptivní obrazotvornost. Tehdy vzniká dvojdílná epopej
Tisícročná včela (1983). Okamžitě si každého podmaní
okouzlující fantaskností, avšak vpád třídních schémat
nasvědčuje, že se Jakubisko snažil vyhovět také cenzuře.
Teprve v tragikomedii Sedím na konári a je mi dobre (1989) se
přiklání k jakoby vystřízlivělé satirické nadsázce, s níž
popisuje osudy svých hrdinů ve zmatečné době po skončení druhé
světové války.
V polistopadovém období se režisér ze Slovenska přesouvá do
Prahy. V Česku realizuje několik ambiciózních projektů, v
nichž mapuje rozpory a mravní úpadek současnosti. Nejasná
zpráva o konci světa (1997), zasazená do jakéhosi historického
bezčasí, zkoumá podhoubí mocenských střetů a manipulací.
Životopisný velkofilm Bathory (2008) se zaměřuje na proslulou
vražedkyni známou jako „čachtická paní“, představenou ovšem
jako bezmocnou oběť intrik, jíž byly přisouzeny zločiny, které
nespáchala.
Oba posledně jmenované snímky, doplněné životopisným
medailonem, uvádí Česká televize u příležitosti Jakubiskových
pětasedmdesátin (středa 24. dubna, ČT1, 21.00; sobota 27.
dubna, ČT2, 21.45).
Jan Jaroš, filmový publicista |
