Číslo 17 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a režisérem.
Petrem Formanem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiří Vejvoda, publicista

Kvadratura kruhu

Každého čtvrt roku se na poradách vedení veřejnoprávního rozhlasu odehrává drama. Šéfové stanic, poměrně mocní lidé s početným personálem a mnohamilionovým rozpočtem, se chvějí: „Přišly výsledky poslechovosti! Jak jsme dopadli?“ Mají pocit, nejednou oprávněný, že u nich k výrazným změnám nedošlo. Ani ve vysílání, ani ve výkonu jejich týmů. Jenomže čísla z průzkumů bývají nevyzpytatelná, což je téma na samostatný článek. A znatelný trend v poklesu posluchačské obliby může být osudný. Přitom jak zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlase, inovovaný v roce 2002, tak interní rozhlasové dokumenty neobsahují o kvantitě posluchačské obce ani zmínku. Naopak. Smysl Českého rozhlasu vidí jinde: „...je národní kulturní institucí zvláštního významu, poskytující veřejnou službu,“ říká Statut ČRo v článku II, bod 9. A etický Kodex hned ve své Preambuli, bod f, konstatuje, že ČRo „vytváří pluralitní, nápaditou a rozmanitou programovou nabídku... a nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu.“ Jak to, že se tedy poslechovost stala zaklínadlem a bičem? Čím to, že je tomu tak –  a nejenom u nás, ale i v demokraciích fungujících nesrovnatelně déle?
Pročítáte-li podrobně informace, jež o sobě zveřejňují nejprestižnější veřejnoprávní vysílatelé na čele s BBC, dříve či později narazíte na údaje o tom, jakému podílu na mediálním trhu se těší. Některé se tím přímo pyšní. Přitom jde od počátku o relativní pojem. Bez údajů, kolik v dané zemi působí privátních rádií a jakou vysílací síť jim zákonodárce přidělil, o ničem nevypovídá. Jak dlouho se například sousední Rakousko bránilo tomu, aby vůbec duální systém zavedlo! A proti tomu – jak titěrnou podporu má public radio na americkém trhu, kde působí tisíce „privátů“! Důvod tohoto typu sebeprezentace je psychologický. Tam, kde je rozhlas skutečně veřejnoprávní, nikoli státní, získává na svou činnost finance z koncesionářských poplatků. Občané každý měsíc vidí, kolik zaplatili, zatímco o přerozdělování svých daní ve státním rozpočtu mívají chabé znalosti. Proto se rozhlas veřejné služby snaží skoro všude prokázat, že je oblíbený, hojně poslouchaný. Je-li však skutečně „kulturní institucí“, má to zapotřebí? Ptá se někdo, zda chodí do divadla, do muzea či do galerií všichni, kdo na ně zprostředkovaně přispívají?
Proč je tomu tedy tak v případě rozhlasu a televize? Důvod je nasnadě. Veřejnoprávní média zajímají politiky. Mají na jejich chod vliv. Přímý při určování výše koncesionářských poplatků. Nepřímý v personálních i programových záležitostech skrze vysílací Rady, které jmenují. Tito tzv. regulátoři pak každoročně předkládají parlamentu zprávy o stavu rozhlasu. Jak má ovšem jejich programovou část poslanec hodnotit, není-li výjimečně osvícený? Vždyť o kvalitě vysílání se donekonečna přou i odborníci… Uchýlí se tedy k tomu, co je zdánlivě změřitelné. K údajům o poslechovosti. A v tom je právě ta past.
Média veřejné služby do nich vlákala privátní konkurence. Pro ni jsou průzkumy poslechovosti nezbytné. Ne nadarmo se říká, že soukromníci „vysílají, aby vydělávali“, zatímco u veřejnoprávního rozhlasu či televize má platit opak. Finančně mají přece své jisté, zatímco priváty musí o zisk tvrdě bojovat. Z čeho jim totiž plyne? Z reklam. Co zajímá jejich zadavatele? Kolik lidí jejich reklamu uslyší, uvidí. Tady má hra jasná pravidla. Včetně toho, že – kromě hrstky etických excesů – si privátní vysílatel může v obsahu dovolit vše. Bulvární slovo formou i obsahem, prvoplánovou muziku. Klamavou propagaci. „Vnucují národu brak s výmluvou, že prostý lid by nic složitějšího nevstřebal, a tím jeho úroveň vnímání naopak trvale snižují,“ popsal jev „podpásových médií“ už kdysi filozof Karl Popper. Může jim čelit korektní, vyvážené, objektivní, neřku-li umělecky hodnotné vysílání? Stručně řečeno, slušný program? Těžko. A hlavně – proč by měl?
Je přirozené, že především v dobách hospodářského úpadku se nervozita privátních vysílatelů všude zvyšuje. Kde vzít dostatek reklam, když jejich zadavatelé sotva drží nos nad vodou? Pokušení pokořit veřejnoprávní konkurenty je proto silné: „Co s nimi? Všichni je musí platit, a vida, skoro nikdo je neposlouchá...“ Tak i jinak, prostě i rafinovaně, lobbují priváty za svou věc. Tou je ovládnout mediální trh co nejvýrazněji. Bude-li s nimi sektor veřejné služby hrát jejich hru, vždy prohraje. Ale jak se jí bránit v zemích, kde mají politici starost o sebe namísto o stav věcí veřejných?



  Kvadratura kruhu
 
  
Osobité vidění
  Juraje Jakubiska
 
  Meditace podmínkou
  i smyslem