|
|
 Na
tý louce zelený je to dobré na nervy!
Jiří Dynka platí v české poezii za výsostně tajemného muže.
Četl s ním někdo rozhovor? Slyšel ho snad někdo někdy
deklamovat veřejně? Mluvil s ním osobně? Světské slávě a jejím
mechanismům se tenhle rodák z Luhačovic, ročník 1959, vyhýbá
opravdu důkladně. Absolvoval sice v Brně na univerzitě
architekturu, ale na konci osmdesátých let odešel do Prahy,
kde nastoupil jako topič – aby měl klid na psaní.
Od roku 1997 publikoval sedm sbírek. Rýsuje se v nich jasná
vývojová cesta: od rostoucího napětí (Minimální okolí
mrazícího boxu, Wrong!, Líviový lenkový) přes nezadržitelnou
explozi (Sussex Superstar) k prodlužované úlevě (Tamponáda,
Naučná stezka Olšanské hřbitovy). Brutální a bolestné dobývání
nového jazyka, završené jakousi neurotickou novořečí,
vystřídaly citlivé a stále volnější skici – básníka, jeho ženy
a dvou dcer, prvního i druhého města, volné krajiny (Máchovy i
Ladovy). Z omezeného pole experimentu pak povstal lyrik
nezvalovské ražby, přirozeně mélický chodec, který sleduje
bezprostřední skutečnost s lačností voyeura. A tedy s
neskrývanou milostností, s erotickým zájmem o její proměnlivé
„tělo“.
Je to nejspíš obranná reakce, jak svědčí básníkova novinka
Poběžme natrhat růžové kakosty (Větrné mlýny, 2013; 92
strany). Dynka totiž bere poezii jako první i poslední
útočiště. Jako jedinou oázu smyslu, do níž je třeba propašovat
vše, co za to stojí. Zbásnění tak v novince neuniknou nejen
titulní kakosty a četná jiná flora, pro niž má autor zřejmou
slabost, ale ani demonstrace proti zvýšení DPH na knížky,
esemesky s J. A. Pitínským nebo zvukomalebnost vlastního
příjmení. Prostě „život změněný na životopis“. Ale papírem
tenhle trhaně psaný deník nešustí ani náhodou, od toho mu
pomáhá jednak výsostný styl, jednak subtilní absurdní humor
(„Na tý louce zelený je to dobré na nervy!“). A vlastně i
jistá „tajemnost“ básníka Dynky…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
