|
|
 Lída
Engelová, režisérka
Tento příběh o komplikovaném manželství Antoina de
Saint-Exupéryho a jeho ženy Consuelo znají ve vaší režii i
rozhlasoví posluchači, viďte?
Ano, před třemi lety jsme jej natočili jako četbu na
pokračování, ovšem pod názvem Paměti růže. Tak se totiž
jmenuje rukopis, který napsala manželka věhlasného autora
Malého prince. Právě ona prý byla předobrazem problematické
květiny z nejoblíbenější pohádky všech dob. Ačkoli slavný
spisovatel mnohokrát napsal, že na jejich vzájemné lásce
postavil svůj život, skutečnost byla překvapivě mnohem
složitější. Consueliny vzpomínky na vášnivé, divoké, kruté, a
přesto až do konce Antoinova života trvající manželství jsou
vskutku fascinující.
Když jste se rozhodovala o své profesi, volila jste mezi
divadlem a sportem. Co při té volbě nakonec rozhodlo?
Hrála jsem basketbal za Spartu, tenkrát si náš mančaft vedl
velmi úspěšně, jako dorostenky jsme byly mistryně republiky.
Nehrála jsem moc dobře, ale zato vášnivě. Nakonec se ukázalo,
že divadlo je pro mě voňavější než sport. Ale od počátku jsem
inklinovala spíš k režii než ke hraní.
Mezitím byla nějaká paradoxní dělnická epizoda, že ano?
Partajní výbor v naší ulici řekl, že jsem z buržoazní rodiny,
a proto nemůžu studovat. Takže jsem jako maturantka nastoupila
do ČKD, vyučila jsem se elektromontérkou a pak půl roku
pracovala jako dělnice v ČKD v Holešovicích. Zkoušeli jsme
relátka do tramvají. Některé typy těch tramvají dodneška jezdí
a já mám někdy pocit, že jedu nad svým vlastním vyzkoušeným
relátkem. Na DAMU mě vzali napodruhé.
Dá se mezi divadlem a basketbalem najít nějaká paralela?
Společná je touha po vítězství. U basketbalu se počítá i s
prohrou, ale když se připravuje divadelní inscenace, člověk o
ničem jiném, než že to bude dobré, ani uvažovat nemůže. Ke
sportu i k divadlu patří souhra, talent a štěstí a za obojím
je spousta práce. A pak je třeba mít charakter pro život v
kolektivu a umět unést všechno, co s tím v zákulisí souvisí –
a někdy je to velmi kruté. Těžkostí, které provázejí život za
oponou, je tolik, že vlastně obdivuju každého, kdo večer vyjde
na jeviště.
Začínala jste jako herečka. Co vás přimělo k tomu, že jste
se postavila na opačnou stranu rampy?
Herci jsou rabové. Pokud jsou v angažmá v repertoárovém
divadle, jejich život spočívá v tom, že čekají, kdy se vyvěsí
obsazení. Pak se tam buď najdou, nebo nenajdou. A pokud se tam
najdou, mohou být v roli, ve které být vůbec nechtějí. Anebo
se octnou ve vysněné hře a vysněné roli, ale zas je obklopují
spoluhráči, se kterými si neporozumí. Možnost volby je velmi
omezená. Prostě jsem nechtěla být figurkou na šachovnici.
Od koho jste se dozvěděla o divadle ty nejpodstatnější věci?
Hned zkraje ve škole od Vlasty Fabianové. Byla to zkušená
herečka, skvělý pedagog, hltali jsme každé její slovo,
obdivovali jsme ji a milovali. Jedna její rada byla třeba:
„Holky, měly byste hrát divadlo tak, aby vás všichni mužští v
hledišti chtěli mít na klíně a všechny ženské z vás chtěly mít
kamarádku.“ To se lehko řekne, ale jak toho dosáhnout!? Hodiny
s ní nikdy nekončily. Ovlivnila několik generací herců – a mě
zcela zásadně.
Kudy vedla vaše divadelní cesta po DAMU?
Hledala jsem angažmá v různých divadlech, ale nikde neměli
herce, kteří by mi mohli být vzhledem k mé výšce vhodnými
partnery. A tak jsem nastoupila jako režisérka do pražského
Divadla hudby. Pak mi tehdejší šéf činohry Národního divadla
Vítězslav Vejražka nabídl místo asistentky režie. Nastoupila
jsem k prvnímu lednu 1968 a zažila plejádu těch nejlepších
herců, jaké jsme kdy měli. Paní Fabianová, Medřická,
Hlaváčová, Vášová, pánové Hrušínský, Höger, Záhorský, Sovák...
Pracovala jsem s režiséry Hudečkem, Macháčkem, Pleskotem,
Sokolovským. Nemohla jsem si vybrat líp. Zároveň jsem tam
občas dostala nějakou roličku nebo záskok. No a pak jsem
odešla jako kmenová režisérka do plzeňské činohry a zůstala
tam patnáct let.
Divadlem, kterému jste už dlouhá léta věrná, je Viola. Kdo ji
pro vás objevil?
Dana Musilová, která nás učila umělecký přednes. Ve druhém
ročníku, to byl rok 1964, nás vzala do Violy a řekla: „Tady
vzniká divadlo, které by se vám mohlo líbit.“ Někteří z nás
vzplanuli, jiní ne. Já jsem ve Viole zůstala doteď. Mnohokrát
jsem tam stála na jevišti, psala scénáře, režírovala... Poprvé
to bylo v inscenaci z veršů Josefa Kainara Moje blues s
Josefem Abrhámem. Viola byla od svého počátku místo, kde mohli
hrát i ti herci, kteří zrovna nebyli pro režim „v kurzu“.
Vladimíru Justlovi patří mimo jiné dík za to, že to uměl
vyjednat. Mezi Violou a Národním divadlem vede pomyslný
pražský chodník slávy. Fotografie na stěnách Violy dokládají,
že v ní hrál odnaproti každý, kdo o to stál: Dana Medřická,
Zdeněk Štěpánek, Radovan Lukavský a mnozí další. Vedle
zkušených špičkových herců se má ve Viole možnost setkat s
veršem či nejkrásnější prózou i řada mladých herců – v
poslední době třeba Marek Holý v inscenaci Stařec a moře,
Honzík Zadražil ve Staré dámě, co vaří jed, Berenika Kohoutová
a Honzík Meduna v Hitech století... Viola je magické místo.
Jedna z nejúspěšnějších her Violy posledních let je The Gin
Game. Hraje se už dvanáctý rok a Blanka Bohdanová s Josefem
Somrem za ni obdrželi Ceny Thálie. Kde jste Gin objevila?
Tuhle americkou hru jsem poprvé viděla v Rostovu na Donu. Text
jsem přivezla do Prahy a nechala přeložit do češtiny. Až po
letech, když jsem hledala do Violy hru pro Pepíčka Somra a
Blanku Bohdanovou, jsem sáhla do šuplíku a Gin tam na nás
čekal.
Jitka Škápíková, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 9. 4. |
