|
|
Melancholik a staré světy
V pražské Galerii Václava Špály představuje novou várku svých
obrazů a soch Jaroslav Róna. Výstava dostala přiléhavý název –
Obrazy a sochy. A potrvá do 28. dubna, skončí tedy den po
mistrových šestapadesátinách.
Ačkoli jde o nové práce, jsou nové nikoli stylem nebo náměty,
ale vlastně „jen“ datacemi, Róna je realizoval v posledních
třech čtyřech letech. Mluvit o variacích, o pouhém zmnožování
„melancholického mysticismu“, v němž se mistr suverénně
zabydlel vlastně už v druhé polovině osmdesátých let (kdy
namaloval legendární „Pijící hvězdy“), by ovšem bylo poněkud
od věci. Na to má Rónovo dílo v sobě příliš původního života a
síly. Svět, který vytvořil dočasně ve Špálovce, je pak až
překvapivě jednolitý, Rónova umělecká vize je komplexní – jako
vize třeba takového H. P. Lovecrafta.
K Lovecraftovi má Róna blízko. Oba zpracovávají – jeden
slovem, druhý obrazem – podobné fantazie, napojené na jakýsi
pradávný, mimočasový zdroj, na jistý mýtus, v němž se tvůrčím
způsobem prolínají vybrané motivy z nejrůznějších starých
kultur světa; u Lovecrafta dominuje egyptská, u Róny pak
židovská. Jeho obraznost je pochmurná, živená těžkými, temnými
barvami; scény, které maluje pod jakýmsi infernálně-bouřkovým
nebem, mají silnou literárnost, pracují s výraznou symbolikou.
Bájná zvířata, prvky ze světů science-fiction, výjevy z
podzemí, podmoří, z vesmíru. Nejčastěji laděné úzkostně, někdy
s příměsí absurdního humoru.
Komika je ostatně Jaroslavu Rónovi vlastní od počátků jeho
díla, zejména pokud jde o kresbu. I tahle kontinuálnost
potvrzuje úvodem naznačenou stylovou a námětovou umanutost
mistrovy práce. Co taky čekat jiného od někdejšího člena
Tvrdohlavých?
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
