|
|
 Věčně provokující Luis Bunuel
Jeden z klasiků světové kinematografie, španělský režisér Luis
Bunuel (1900–1983), od něhož Česká televize v pondělí 15. a v
pátek 19. dubna uvede snímky ze závěrečné fáze jeho kariéry –
Tristanu a Tajemný předmět touhy, vyrůstal ve starobylé
Zaragoze. Prošel přísnou výchovou v jezuitské koleji, avšak
jeho víra tím nijak nebyla upevněna. Začal naopak pochybovat o
klíčových dogmatech, dychtivě se seznamoval s myšlenkami dosud
zamlčovanými. Sám později přiznával, že jej tehdy ovlivnily
názory dvou Karlů, Darwina a Marxe. Rozporný vztah k
náboženství jej provázel celý život a svůj postoj zhustil do
jednoho proslulého výroku: „Díky Bohu, jsem ateista.“
V necelých třiceti na sebe upozornil – ve spolupráci s malířem
Salvatorem Dalím – dvěma ještě průzkumnými, ale přesto již
zralými surrealistickými manifesty Andaluský pes a Zlatý věk.
I v liberální Francii, kam se uchýlil, vzbudily skandál a
cenzurní zákazy. Jeho tvůrčí dráha tak byla na dvě desetiletí
přerušena.
 Znovu
na sebe upozornil až roku 1950 v mexickém exilu. Tehdy
předložil drama Zapomenutí, chmurný obraz opuštěných dětí,
živořících na okraji velkoměsta a sklouzávajících ke zločinu.
Mexiko se mu stalo druhou vlastí, kde realizoval i některé své
nejlepší filmy. Obrací se k duchovním záležitostem, klade si
otázku, kam vede život s vírou i bez víry – a v obou případech
dospívá ke značně skeptickým poznatkům. Na začátku stojí
Nazarin, poté následují díla jako Viridiana, Anděl zkázy nebo
Mléčná dráha. Opět vzbuzoval obdiv i pohoršení.
Od poloviny šedesátých let pracuje Bunuel převážně ve Francii,
kde vznikají proslulé úvahy o absurditách moderní civilizace,
o jejím pokrytectví – a nerozhodovalo ani místní, ani časové
zakotvení. Přitahuje jej tabuizace sexu a z ní plynoucí
zvrhlé, nenormální vztahy (Tristana, Tajemný předmět touhy),
upoutává metaforicky laděnými průhledy do života „lepší
společnosti“, směšné svou distingovaností i rádoby vznešenými
mravy (Nenápadný půvab buržoazie, Přelud svobody).
Bunuel si chrání volný rozlet představivosti, natáčí filmy v
nejlepším slova smyslu anarchistické – jak zjevnou neúctou
před všemi posvátnými institucemi (včetně manželství, víry a
majetku), tak způsobem výpovědi, která boří veškerá ustálená
pravidla. Jiný proslulý filmař, Federico Fellini, mu složil
poklonu, když napsal: „Ve svých filmech Buňuel sní současně s
divákem, dokonce i místo něho, pokud on toho není schopen.“
Jan Jaroš, filmový publicista
|
