Číslo 16 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s režisérkou.
Lídou Engelovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Text nesmí být ani banální, ani plytký, a zároveň ho nesmíte přetížit mnoha informacemi, které podáte akademickým způsobem na hranici srozumitelnosti. Balancovat mezi tím není lehké,“ přibližuje Josef Rauvolf práci na pozoruhodném cyklu Ro(c)k v poezii.Nenápadný poklad na Vltavě

Každý všední den v půl druhé odpoledne vysílá stanice Vltava celoroční cyklus Ro(c)k v poezii. Kdo zatím veršům a jejich převážně rockovému zhudebnění odolává, o hodně se ochuzuje. Cyklus je totiž unikátní nejen svým časovým rozprostřením. Cenné jsou i osobní výběr a zasvěcené, objevné komentáře autora všech dílů Josefa Rauvolfa, překladatele, díky němuž vyšla v češtině například díla Charlese Bukowského, Williama S. Burroughse, Allena Ginsberga nebo Jacka Kerouaka.

Jak vznikl nápad přiblížit básníky, jejichž díla zhudebnili rockoví muzikanti?
Myšlenka propojit literaturu a muziku vznikla na Vltavě. Oslovili mě, zda bych se přípravy celého cyklu neujal. Podle nich jsem byl vhodným člověkem, protože znám jak muziku, tak literaturu, které se v pořadu protínají. Okamžitě jsem souhlasil a připravil jsem návrh jmen, která by připadala v úvahu. Krátce poté jsem si ale uvědomil, že to je i s letními reprízami skoro dvě stě básní. Kde je naberu? Pak jsem se podíval doma na police s cédéčky a bylo mi jasné, že bych naplnil ne jeden, ale klidně i tři roky.

Je těžší vybírat básně, nebo jejich zhudebněnou podobu?
Nejprve jsem si představoval, že pustím písničku, pak budu mluvit o kapele, což mi nedělá žádný problém, a deset minut uteče jak voda. Na Vltavě mě však vyvedli z omylu. Pořad připravuje literární redakce, a proto moje povídání nemá být o muzice. Uvědomil jsem si, že tudy cesta nepovede, a zároveň mi trochu zatrnulo. Písnička trvá kolem dvou minut, do konce pořadu zbývá osm minut. Pronášet banality typu „básnička je pěkná“ se na Vltavě nehodí, musím předat nějaké informace o básni i o autorovi. A zároveň svůj osobní pohled. To už jsem věděl, že to nebude jednoduché. Ale přesvědčil jsem se, že to dokážu.

Díky tomu, jak dokonale znáte autory, o kterých v tomto cyklu mluvíte, se posluchači dostává i velké inspirace či podnětů k zamyšlení. Dokážete jaksi samozřejmě – a velmi srozumitelně – pohovořit třeba o nakládání se slovy a významy u Burroughse, zmíníte psycholingvistické teorie... Posluchač má dojem, že je svědkem hutné, a přitom sdělné univerzitní přednášky.

A často se mi tam ještě nevejde všechno, co bych chtěl říct. V zásadě se snažím o tři věci: aby jednotlivé pořady obsahovaly co možná nejvíc informací, dále abych z posluchačů nedělal hlupáky, kterým stačí polopatický výklad, ale aby se sami aktivně zapojili, a za třetí – usiluji o maximální sdělnost. Text nesmí být ani banální, ani plytký, a zároveň ho nesmíte přetížit mnoha informacemi, které by byly podány akademickým způsobem na hranici srozumitelnosti. Balancovat mezi tím není lehké.

Hovoříte také o volbě slov a způsobu, jak s nimi básník zachází, o jejich skrytých významech, zmiňujete různé odbočky, odkazy...
Rád dělám odbočky – do lingvistiky, ale také do jiných druhů umění. Třeba v jednom z pěti dílů věnovaných Williamu S. Burroughsovi jsem zmínil Jiřího Koláře, u Williama Blakea zase Thomase S. Elliota. Když jsem jako kluk něco četl, měl jsem tyhle odbočky a odkazy rád, protože mě naváděly si zase něco dalšího zjišťovat, doplňovat si informace. Sám teď rád tyhle odkazy různě rozmisťuji. Ale aby to člověk mohl dělat, musí to znát, nebo přinejmenším mu musí tyhle konotace naskakovat.

Místy také narušujete předpojatost vůči některým autorům – například u Burroughse nebo Bukowského jste připomněl, že to nebyli jen drsňáci, ale často klamali tělem...
...nebo zase v části o Jeseninovi jsem zmínil, jaké oslavné básně psal na Lenina, a nešetřil jsem ani Brechta. Ale rozhodně nechci kádrovat. Oba psali skvělou poezii.

Je vám v tomto cyklu bližší poezie, nebo muzika?
Pro mě je určující literární kvalita, ne ta hudební. Samozřejmě bych nepustil žádnou hudební hrůzu, která by mi šla proti srsti. Ale na prvním místě je básník. Cyklus se sice jmenuje Ro(c)k v poezii, ale někdy to čistý rock není. Někdy je to spíš jazz nebo písničkáři, jindy slyšíme až symfonické ztvárnění.

Cyklus přispívá i k lepšímu poznání autorů, o kterých mluvíte. Obsahovalo zadání i tento aspekt?
Myslím, že ne. Je to cyklus zhudebněné poezie. Předem se dalo těžko odhadnout, jak to celé bude vypadat a jak k tomu přistoupím já. Mohl jsem jen převyprávět životopis autora – ale ani to by nebylo možné. Kdybych to řekl v pondělí, co by následovalo v průběhu dalších dní? Musím se opravdu důkladně připravovat.

Pomáhá vám při tom vaše zkušenost novináře?
Bezesporu. Po tolika letech novinařiny už prostě víte, jak co napsat, aby to čtenáře nebo posluchače zaujalo.

Alena Sojková



  Věčně provokující Bunuel
 
  
V bezpečí v nebezpečné zemi
 
  Melancholik a staré světy