|
|
 Penicilin
& zasvěcení
Tři sta stránek svého nového románu Dobrou noc, sladké sny
(vydaného v nakladatelství Druhé město) věnoval Jiří
Kratochvil (1940) vlastně všemu, co je od něj v literatuře
dobře známé – a co tedy čtenář do jisté míry předpokládá.
Jde o bravurně vystřiženou poctu vlastní metodě: nesnadno
kočírovatelnému, iracionálně podbarvenému proudu vyprávění,
kde reálné přirozeně ožívá jako fantazijní a kde není nikdy
daleko pro nečekaná hnutí osudu. Respektive pro roli
všemocného vypravěče, jakéhosi fiktivního „korektora“
přítomného i minulého času, vstupujícího do děje v roli
spiritus movens i „pouhého“ komentátora.
Konec války…
V rozmezí čtyřiadvaceti hodin tu ožije Brno v samém finále
druhé světové války, v době dramatického, neuspořádaného,
všetečného pohybu a vývoje – konkrétních postav i nadosobních
dějin. V jediném dni, 30. dubna 1945, kdy Hitler spáchal ve
svém berlínském bunkru sebevraždu, se rozeběhnou dvě příběhové
linie: první řekněme spíš prozaická, druhá pak spíš básnická.
Anebo realistická, převážně věrohodná, a fiktivní, vesměs
smyšlená, bohatá na přízračné motivy, jako česko-německá
trpasličí svatba, neznámé obří jezero rozlévající se pod
metropolí, dále pak zbloudilý Repinův obraz, slepá
provazochodkyně, tajemství nejslavnější Ioneskovy hry nebo
opakovaná setkání s mínotaurem. Každopádně obě linie mají
četné digrese, a to jak funkční „průchody“ k dalším dějovým
zastavením (rozvitým v komorních příbězích), tak slepé uličky,
které mohou časem působit (a ke konci knihy tak už skutečně
působí) jako jistá vypravěčova manýra.
V první linii jde o dobrodružnou pouť městem, kterou podniká
hrdina č. 1 za tajemným Mr. Penicilinem, Američanem se zásobou
čerstvě objeveného jmenovaného všeléku; druhou linii pak
ovládá přízračný „nultý čas“, jakási nedotknutelná přestupní
stanice, kde hrdinovi č. 2 na jeho zřejmé „cestě zasvěcení“
asistuje mluvící kočka Kaňka. „Přestupních stanic“ je ostatně
v Kratochvilově nové próze povícero: plasticky vykreslená
metropole, zbídačená válkou, žije z různých energií čtyř živlů
– jeden se vytrácí a zanechává za sebou strašidlo holocaustu
(německý), druhý a třetí přibývají, aby dali zemi „svobodu“
(americký a ruský), a čtvrtý, ten český, pak jaksi přetrvává.
Přičemž černá a bílá si tu různě a ochotně střídají masky a
mění pozice. Podobně jako ich-forma s er-formou. Podobně jako
příběhové linie, které po sobě spiklenecky pomrkávají a
závěrem se i protnou.
…s otevřeným koncem
Čtenáři se vybavuje v souvislosti s tímto fantaskním hroucením
i povstáváním časoprostoru pozdní román Alaina Robbe-Grilleta
Repríza, odehrávající se v Berlíně rovněž koncem druhé světové
války a živený podobně naléhavým i neurčitým posláním hlavní
postavy – nicméně Kratochvil vyvolává v textu tentokrát jiné
filiace, zejména s Nabokovem a Gorkým. Ale tyhle příbuznosti
jsou vlastně podružné. Kratochvil zůstává ve své novince
především svůj. Ovšem taky častokrát sám se sebou. Čím dále
příběh spěje a jeho hrdinové procházejí dalšími a novými
úrovněmi své osudové zkušenosti, tím jasněji se vyjevuje, že
hlavní roli hraje v téhle próze příběh sám – potažmo autorova
neomezená, absolutní chuť vyprávět. Jakkoli imaginativním
stylem, s jakkoli vytříbeným citem pro (černý) humor. A nejen
románovým hrdinům navzdory.
Možná i navzdory čtenářské obci. Finále knihy, pojaté
epistolárně, totiž poněkud klame tělem: vypravěč tu sice
ozřejmí některé z navracejících se motivů, a spojí je dokonce
do jakési sítě, nicméně ta je příliš vetchá, aby podržela
jistě téma a s ním i smysl celého díla. Ten pak jaksi vyvane
pootevřeným koncem do neznáma a zanechá za sebou jediné: obraz
poničeného města. Jenže není jedním z poznávacích znamení
Kratochvilova stylu i pojetí díla jako work in progress?
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
