|
|
Kam utek Stolkolet?
K oslavám 90. výročí Českého rozhlasu Radioservis právě vydává
knihu Václava Daňka Kam utek Stolkolet? Název sice odkazuje k
autorovu úsměvnému zážitku z „tuhých“ dob minulých, kdy se v
ruském jazyce zřejmě nepříliš zabydlení agenti při letištním
šacování horlivě pídili po totožnosti onoho Stolkoleta, režimu
jistě nebezpečného. Leč i odpověď na otázku Kam uteklo tolik
let s Českým či Československým rozhlasem v Daňkově
vzpomínkovém textu nalezneme. Publikace je devátým svazkem v
edici Osudy, která čerpá ze stejnojmenného rozhlasového cyklu
vysílaného na stanici Vltava.
Dlouholetý rozhlasový redaktor, básník a překladatel ruské a
ukrajinské poezie Václav Daněk, autor básnických sbírek Jak
jsme lili zvon, Svět jsou dva, Dům sonetů a Balady a svízelky,
se v deseti kapitolách pamětí ohlíží za svými pestrými
životními osudy. Na začátku se s ním vracíme do Prahy, kde se
v roce 1929 narodil. Jeho učitelskou rodinu z jižních Čech
zavál osud nejprve do Německých Kralup, poté po říjnové
demobilizaci osmatřicátého roku do Radimovic u Tábora. Již na
táborském reálném gymnáziu počala jeho celoživotní záliba v
literatuře a publikoval tu své první básně.
Od mládí všestranně nadaný Daněk působil jako rádce skautského
oddílu, pokoušel se o první básnické překlady, byl členem
šachového družstva juniorů 1. výkonnostní třídy, zvítězil v
ústředním kole pěvecké soutěže v kategorii tenorů v pražské
Smetanově síni, po níž se ho ujal barytonista Národního
divadla Zdeněk Votava. Jak ale sám podotýká: „Přišel
pětadvacátý únor 1948, komunistický puč, a bylo zle… Já na
nějakém shromáždění zarecitoval svůj protest-song: Credo /
věřím / v zítřky slunečna / tolika lidí / co se stydí / za to
/ čemu se říká Dnes … a taktak jsem odmaturoval.“ Právě i díky
četným úryvkům autorových básní, jimiž je kniha protkána a
které referují o konkrétních historických momentech, ožívají
pro čtenáře časem zaváté vzpomínky v překvapivé plasticitě.
Zešílelá, nonsensová doba
V letech, kdy bylo Daňkovi znemožněno vysokoškolské studium,
si přivydělával jako zpěvák v Divadle Na Fidlovačce, v této
„zešílelé, nonsensové době“ se dokonce na měsíc stal jeho
ředitelem v rámci celostátní akce Mládež vede republiku.
Nicméně i díky angažmá v tomto divadle se stal studentem
dramaturgie na pražské AMU. „Profesor Antonín Dvořák, tehdy
šéfrežisér Národního divadla, nás na sklonku druhého semestru
odvedl na představení Divadla Na Fidlovačce, které nám mělo
posloužit jako názorná ukázka divadelní šmíry a jevištního
kýče. A já v té Goldoniho Mirandolině účinkoval, hrál a zpíval
epizodní roli Bartola, prodavače vousů a nosů. Nasadil jsem si
jarmareční vous, ale oni mě poznali a hrozilo mi vyloučení z
fakulty. Dvořákovi jsem řekl, že mi umřel otec a že se bez
měsíčního platu z divadla nemohu obejít… Zaručil se mi
kompenzací a slíbil, že mi zařídí účinkování v různých
scénách, v různých představeních ve třech budovách Národního
divadla,“ vzpomíná na svá studentská léta v padesátých letech.
Na jaře 1954 se v DISKu uskutečnila jeho absolventská premiéra
Šrámkova Měsíce nad řekou, v které účinkoval například
Radoslav Brzobohatý.
 Od
kořenů, od krystalky
„Asi od kořenů, od krystalky, tedy rádia na krystal, na kterém
v roce 1934 Josef Laufer komentoval památné finále fotbalového
mistrovství světa Itálie–Československo, asi od té doby jsem
si pouštěl s tátou rozhlas.“ A osudové sepětí s rozhlasem,
předznamenané snad již v raném dětství, se záhy potvrdilo.
Opět shodou šťastných náhod záhy po ukončení studií nastupuje
Václav Daněk do sovětské literární redakce Československého
rozhlasu. S vřelou fascinací hovoří o dlouholeté rozhlasové
práci. O „hvězdném“ pražském studiu a kolezích – mimo jiné o
Josefu Bezdíčkovi, Přemyslu Pražském, Miloslavu Jarešovi a
Jiřím Horčičkovi. O spisovatelích Josefu Hiršalovi, Bohumile
Grögerové, Jiřině Haukové, Emanuelu Fryntovi a dalších, kteří
se stali kmenovými autory cyklických rozhlasových relací
Současné zahraniční poezie, Klasické poezie a Schůzek s
literaturou, s nimiž byla spolupráce vedena nelehkými cestami
a nutně utajovaná, mnohdy však s notnou dávkou spikleneckého
humoru. „Vévodou těch pod cizími jmény vysílaných byl Josef
Hiršal. Básník a překladatel, předtím z několika redaktorských
postů vyhozený, potom signatář Charty 77. Své jméno mu
půjčovaly hlavně ženy. Kolegové Rudolf Matys a Dáša
Jaklová-Oravová mu říkali Paša. Nebo: Volal ti Mahárádža.
Poznávali ho po hlase. On se nepředstavoval. Josef Hiršal byl
ve vysílání pokrýván asi sedmnácti jmény. Tolik jsme jich
napočítali.“
Jedinečnou a pestrou mozaiku rozhlasových vzpomínek doplňuje i
vyprávěním o mimopražských krajových stanicích. K nejcennějším
autorovým zážitkům patří setkání a rozmluvy s charismatickým
Oldřichem Mikuláškem, tehdejším vedoucím redaktorem brněnského
studia.
Šedesátá léta se nesla v duchu sémantického experimentu, umělé
poezie, jíž se věnovali Jiří Kolář, Ladislav Novák, Emil
Juliš, ale i Václav Havel a řada dalších. A kreace těchto
českých básníků i mnohých zahraničních spisovatelů se staly,
jak Daněk vzpomíná, vděčným námětem rozhlasového vysílání i
živých přenosů z legendární Violy Vladimíra Justla. „Byla to
logika nonsensů, a nikoli jen proklamovaná laboratoř
slovesného výzkumnictví. Ale v nejúspěšnějším textu to byl i
velice rafinovaný pokus o zneužití laboratorní poezie k
protirežimním demonstracím. Ta báseň se jmenovala Budete-li a
postavíte-li se a budete-li. Variačnímu a permutačnímu procesu
tu byla podrobena věta z projevu ministra Václava Kopeckého na
poúnorovém sjezdu spisovatelů. Samozřejmě že jméno autora
nebylo uvedeno. Ministr Václav Kopecký tehdy pravil: ‚Lid vám
dá všecko, budete-li tvořit krásná slovesná díla osvětlující a
oblažující naši cestu, postavíte-li se daleko vpředu a
budete-li jako pěvci, hlasatelé a praporečníci všechny druhé
povzbuzovat k pochodu.‘ Přesmyčky na tuhle směšně patetickou
sentenci trvaly ve Viole čtvrt hodiny a končily větami čím dál
méně rozvitými, jako například úslovím: Dá-li vám lid a
postavíte-li se, budete tvořit. Samozřejmě s obrovským gaudiem
posluchačů.“
Exot exot exot
S kolegyní a později manželkou Ludmilou Duškovou, redaktorkou
Revue Světová literatura, přinášející už počátkem roku 1956
novinky zahraničních literatur, měli od počátku cit pro výběr
důležitých ruských básníků a jistě i s notnou dávkou štěstí se
jim podařilo připravit a prosadit vydání výborů z jejich díla.
Daněk se s některými autory na svých zahraničních cestách
osobně setkával a získával tak pro našeho čtenáře
nedocenitelné materiály. Do českého prostředí společně v
překladech uvedli mimo jiné díla Alexandra Bloka, Osipa
Mandelštama, Arsenije Tarkovského, otce věhlasného filmového
režiséra, Daniila Charmse, Alexandra Vveděnského i Josifa
Brodského, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu, o
němž a jeho postavení v Sovětském svazu Daněk v básni
Brodskému věnované a stylizované jako dopis pro něj trefně
poznamenává: „Vy nejste exot / exot exot exot / jen lidoopost
s Vámi hraje betla / falešný špatný mariáš / když v kouli na
víc nemá…“
Čtenář je prostřednictvím textu svědkem unikátních setkání se
slavnými osobnostmi v tehdejší všední a neslavné ruské realitě
a taková místa patří zároveň k nejpoutavějším v knize.
„Ale interview s tehdy už šestasedmdesátiletou Annou
Achmatovovou jsem měl rovněž v popisu práce. V leningradském
rozhlase, tedy v hostitelské organizaci, mi řekli, že nežije
ve městě, ale na chatě v Komarovu. A že je nemocná a nikoho už
nepřijímá. Ale já jsem se nedal. Řekl jsem to Brodskému,
jejímu chráněnci, a ten tu moji návštěvu u ní v Komarovu
zařídil. Dodnes nevím jak. Ale určitě ne tím odposlouchávaným
telefonem. Do Komarova jsem tedy přijel služebním vozem,
rozhlasovým autem, pochopitelně se šoférem. Ale stejně
pochopitelně s fízlem z oddělení mezinárodních styků
sovětského rozhlasu.
Přivítali nás dva, Anna Achmatovová, šedovlasá šlechtična v
dlouhé důstojné róbě, a usměvavý, o hlavu menší muž, takový
sympatický gnóm. Představil se mi jako průvodce Svobodovy
československé armády do Kyjeva, který Svobodovo vojsko
osvobozovalo. Tenhle čiperný mužík okamžitě odvedl fízla na
pohoštění do zahrady a my jsme chvilku zůstali s Achmatovovou
sami. Mluvila o Mandelštamovi. Že ho překládám, to zřejmě
věděla od Brodského, o němž řekla, že je sice její básnické
dítě, ale jinak jako básník že je dědic Osipa Mandelštama. A
dodala: ‚Stichi jevo volšebnyje.‘ To jest okouzlující. O svých
verších potom do mého mikrofonu mluvit odmítla, ale zpaměti
zarecitovala, téměř zazpívala tři své básně. Tím svým altem,
snad nejhlubším altem, který jsem kdy slyšel. Asi tak po
půlroce od té pro mne nezapomenutelné chvíle přišla zpráva o
jejím úmrtí.“
To nečekané, neskutečné
Daněk byl v roce 1990 zvolen předsedou rozhlasové
rehabilitační komise a s kolegy dramaturgy Jaromírem Ptáčkem a
Zdeňkem Hedvábným obnovili Experimentální studio, jehož název
změnili na Audiostudio. V něm nyní docházelo k realizaci dříve
neproveditelných projektů. Poslání studia viděli ve vyplňování
děr v paměti a v odstraňování komunistických výkladů historie.
I proto se stalo Audiostudio primárně projektem rozhlasové
paměti a teprve druhotně slovesného experimentu. „Vymohli jsme
si na stanici Praha další čas pro Bílou kroniku. Při každém
vysílání měla pěkný úvodní slogan: ‚Každého, kdo kdekoli kolem
nás koná víc než svou povinnost, zapišme čitelným písmem do
Bílé kroniky.‘ Jména všech těch vykonavatelů dobrých skutků
jsme při vysílání vyhlašovali, to znamená, do Bílé kroniky
zapisovali. V roce 1947 ji založil František Gel, ctihodný
pán. Po roce mu ji z vysílání stáhli komunisté jako nežádoucí
dědictví skautingu. I nám zlé jazyky říkaly ‚skautíci z
Audiostudia‘. Přesto jsme Bílou kroniku s Evou Kopeckou
vysílali po celé čtyři roky.“
Se stejnou otevřeností a nadhledem, s jakými hovoří o letech
strávených v rozhlase za bývalého režimu, vykresluje Václav
Daněk i křehké období polistopadové svobody. „To nečekané,
neskutečné se tenkrát ze dne na den stávalo skutkem.“
Anna Novotná |
