|
|
Netvor, andělé a nedostatek lásky
Dvě nejnovější inscenace pražského Švandova divadla jsou
dramatizacemi. A byť je míra jejich „dramatična“, a tedy i
poutavosti, odlišná, bezděky se významově doplňují a vydávají
komplementární svědectví o dnešním světě.
Frankenstein, uváděný od listopadu minulého roku, je adaptací
slavného stejnojmenného románu Mary Shelleyové. Romantickému
příběhu o doktoru Frankensteinovi, jenž z kusů mrtvých
lidských těl vytvoří homunkula, ponechali tvůrci inscenace jak
jeho přízračnou atmosféru, tak i metaforický přesah. Autor
scénáře a režisér Martin Františák dokázal z dvě stě let
starého epického vyprávění přesně vyhmátnout dramatické
situace a sklenout je do znepokojivě aktuální výpovědi.
Odcizení…
Filip Čapka modeluje Frankensteina jako neurotika posedlého
prací. Jeho vztah i k těm nejbližším lidem je ničen vizí o
vlastním takřka božském poslání. Sotva však svůj výtvor
s pomocí magických světelných výbojů oživí, zděsí se ho a
nazve ho Netvorem. Křečovité záškuby, v nichž se jeho výtvor
drápe ze skleněné laboratorní rakve-inkubátoru, prozrazují že
i tento „nečlověk“ se rodí v bolesti. Scéna Jana Štěpánka,
kostýmy Jany Prekové i hudba Jiřího Hájka pracují s expresí.
Leč stejně uměřeně jako hostující Tomáš Kobr, který svého
Netvora obdařuje značně stylizovaným pohybem a absencí mimiky.
Jeho kamenná tvář nezračí ani zákmit citového hnutí. Přesto
nebudí hrůzu. Evokuje spíš nevinnost. A při setkání s
nevidomým starcem (Stanislav Šárský), jakoby v Netvoru dokonce
začalo klíčit lidství. Když však slepce, který jediný měl
Netvora rád, zabije lůza, homunkulus již dál nechce mít
s lidmi nic společného.
Touží odejít na ledový sever a žádá Frankensteina, aby mu
vytvořil družku. V té chvíli už jako netvora nevnímáme
homunkula, ale jeho stvořitele, jenž mu odmítá vyhovět…
Tragické vyústění příběhu uzavírá scénickou metaforu o
zpupnosti lidstva, které si ze své kreativity udělalo fetiš,
své pachtění povýšilo nad lásku a samo sobě se odcizilo do té
míry, že se svými produkty zabíjí.
Prázdnota…
 Další
adaptace – měla premiéru v lednu tohoto roku – je už méně
zdařilá. Možná proto, že si její tvůrci – Petr Štindl a Dodo
Gombár, z nichž první se chopil též režie – vytyčili úkol
přece jen o něco obtížnější než tvůrci inscenace předchozí.
Kouzlo filmu Wima Wenderse a Petera Handkeho Nebe nad Berlínem
je natolik spjato s dnes již zaniklou melancholií génia locí
rozděleného města, že resuscitovat toto kouzlo na divadelní
scéně je takřka nemožné. Ukázalo se, že tomu nepomůže, ani
když jsou střípky filmových osudů vrženy na místo, jemuž
vévodí stín Wendersova anděla, zračící se na skleněném průčelí
Zlatého anděla Jeana Nouvela. Úsporná charakterizace filmových
postav – věčně spěchajícího Bosse (Miroslav Hruška), jím
plísněné Manažerky (Klára Cibulková), ekologií umanutého
„Vizionáře“ (Jaroslav Šmíd), postiženého Marcuse (David
Punčochář) či řádové sestry, která o něho pečuje (Apolena
Veldová) – vyznívá na jevišti ploše: z jejich pohybů,
„pojezdů“ na nejrůznějších vehiklech (včetně segwaye), z gest
i z vět se opakováním stávají automatismy. A nejsem si jist,
zda záměrně.
Proč svět těchto stereotypy soužených bytostí láká
„neviditelné“ anděly natolik, že do něho chtějí sestoupit?
V případě Damiela Marka Pospíchala to vypadá, že je naivně
uhranut už pouhou hmotnou existencí světa. Osudy andělů, kteří
sestoupili dřív – ať je to Herec Ladislava Freje či Marion
Zuzany Onufrákové – nicméně napovídají, že je k „pádu“ mohla
přivábit žízeň lidí po lásce, či přesněji: touha zaplnit
prázdnotu, kterou v sobě lidé při absenci lásky pociťují.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Alžběta Jungrová a Patrik Borecký |
