Číslo 12 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s astronomem.
Jiřím Grygarem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

Ta paměť...

Nasedl jsem do auta a vydal se na sobotní výlet na Slovensko. Pozvali mě do Bánovců nad Bebravou na místní cestovatelský festival, abych tam asi tak hodinu vyprávěl o Islandu. Modré nebe, zimní sluníčko, suchá dálnice číslo jedna, volno v levém pruhu, kde je vozovka přece jen míň hrbolatá. Idyla...
Abych za volantem neztratil tolik času, poslouchám v autě už léta nejrůznější nahrávky z cédéček. A protože mě nedávno napadlo, že je nejvyšší čas pustit se do psaní pamětí, pustil jsem si tentokrát záznam vlastního koncertu v Havířově z 13. listopadu 1989; za těch třiadvacet let jsem si to nějak nestihl poslechnout. A tak jsem se najednou ze zdeptané dálnice v myšlenkách přenesl do okamžiků agonie minulého režimu a byl jsem docela překvapen, co na té nahrávce bylo. Hned první písnička mě překvapila, úplně jsem totiž zapomněl, že jsem něco takového napsal:

Soused říká že je všude spousta změn
Že snad zrušej osmej březen svátek žen
Jenže já se nedovím ty noviny
Nesehnal jsem nikde žádný noviny

Včera zase ráno fronta v trafice
Kvůli sportu kvůli černý kronice
V tramvaji maj lidi výraz ledový
Asi z toho se nic člověk nedoví

Soused večer že už je to hotový
Změny změny změny! Jaký? Nepoví!
Já nechápu co mi to tu vypráví
Vždyť se dívá tak jako já na zprávy

Dneska už mě zase straší se změnou
Možná že mi jenom chodí za ženou
Čet jsem v práci Práci řádek po řádku
Tak vím že je pořád všechno v pořádku

Nejspíš jsem to složil z jakési netrpělivosti někdy začátkem listopadu a za dva týdny jsem ten text vyhodil, protože už nebyl k ničemu – najednou bylo všude změn až až. Tahle jepičí písnička byla prostě napsaná špatně, na jedno použití: spotřebujte do 17. listopadu... A tak jsem to nikdy nechtěl.
Ve Starém Hrozenkově jsem zastavil a šel se projít na místní hřbitůvek mezi kopci. Hroby pod sněhem vypadaly, jako kdyby sem kdosi nakladl bílé peřiny, jen občas z těch přikrývek vyčuhovaly pestrobarevné umělé květiny. Dostal jsem se do poetické nálady a na každém kroku navíc narážel na jména rodin nebožtíků, u kterých jsem měl pocit, že je znám – Vaculíkovi, Rychlíkovi, Krylovi... Až mi došlo, že to mám z toho sumírování pamětí, a jel jsem raději dál.
V Bánovcích jsem po krátkém bloudění našel kulturní dům. Zvenku ten barák vypadal, že se musí každou chvíli zřítit, ale uvnitř to tak nebylo. Asi pět set lidí poslouchalo celou sobotu od poledne do půlnoci vyprávění různých cestovatelů o tom, kde všude byli a co tam viděli. Vyslechli si i mou řeč o Islandu, a když se mě pak jeden z přítomných pánů zeptal, kolikrát jsem tam už byl, nemohl jsem si vzpomenout. Kdybych se to snažil spočítat, určitě bych nějakou výpravu vynechal...
Do Bánovců mě pozval místní učitel. Ten mě prý kdysi, asi měsíc před koncertem v Havířově, viděl zpívat na koncertě. Povídali jsme si o jeho práci a on řekl, že učí už dvacet let a že ho štve, když lidi nadávají na dnešní mládež. „To bude tím, že zapomínáme, jaké to bylo, když jsme byli mladý,“ dodal.
Musel jsem s ním souhlasit.
Nasedl jsem do auta a vydal se k domovu. Vložil jsem do přehrávače druhé připravené cédéčko s jakýmsi starým koncertem a začal se trochu bát, co na něm bude. Ta paměť...

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Troška zábavy v Čajovně
 
  
Je čas poznat Cholina    
 
  Kam utek Stolkolet?