|
|
Jiří Dědeček, písničkář a básník
V úvodní písničce této dodnes hodně aktuální desky zpíváte
o ghettech, kam jsou zavíráni slušní lidé. Máte pocit, že dnes
je slušných lidí většina, a tudíž nežijí v ghettu?
Nejsou v ghettu, ale – bohužel – není jich většina. Bylo by
krásné, kdyby byla. Kdykoliv tuto písničku hraji, a hraji ji
většinou na přání, uvědomuji si, že nezestárla. Jediné, co ji
usvědčuje z data vzniku, je použitý propočet. Zpívám tam, že
slušný by mohl být každý čtvrtý z nás, tedy miliarda lidí.
Dnes, aby to byla pravda, bych musel zpívat každý sedmý z nás.
Jinak ale všechno v té písničce platí i dnes.
Byla někdy slušných lidí většina?
Asi ne. Věčně objevovaný a parafrázovaný citát „Boj proti
blbosti je marný, ale povinný“ je starý a stále aktuální.
Proč tomu tak je? Vždyť na konci roku 1989 se zdálo, že to je
docela hezky rozjeté…
Je tu málo těch, kteří by se dali ve slušnosti napodobovat. A
lidé mají rádi jisté nápodoby, tedy – rádi napodobují.
Je to na západ od nás, třeba v Německu, Spojeném království či
Francii, jiné?
Procentuálně to tam jiné je. S Francií mám určité zkušenosti a
s Německem velké, mám tam mnoho přátel. Dokonce si v Berlíně
držíme s manželkou byteček a občas tam jezdíme, abychom se
nadýchali jiné atmosféry. Slušných lidí, nebo lidí, kteří
vědí, že je zapotřebí se určitým způsobem chovat, je tam
procentuálně víc než u nás. Morálka upadá s tím, jaký příklad
mají lidé kolem sebe. Jak jsem říkal, lidé mají rádi nějakou
nápodobu, a když se nápodoba shora chová špatně, chovají se
špatně i oni. Atmosféra ve společnosti je na Západě hmatatelně
jiná než u nás. Dám příklad z Německa. Autem nebo pěšky se
proplétáte ulicemi Berlína a překážíte, protože nevíte, kam
jdete nebo jedete. Nikdo na vás ale nezatroubí, nikdo na vás
nedělá žádná gesta. Naopak: tamní se zastaví, usmějí se na vás
a pustí vás! Když do nich na ulici strčíte, řeknou Pardon,
potřebujete pomoci? K tomu bychom se mohli dopracovat taky. To
je ta prazákladní slušnost, která ještě nutně nemusí souviset
s charakterem, ale jistě souvisí s takzvanou kinderstube.
Na Západě si taky člověk asi rozmyslí být neslušný –
uvědomí si, že může (a asi bude) za něco špatného potrestán…
To je pravda a zase jsme u toho, že ryba smrdí od hlavy. Když
nám v prvopočátku nového systému šéfové státu říkají, že
peníze nesmrdí, a ministr financí či předseda vlády se stane
otcem tunelářů, nemají lidé čemu věřit. Nemají se ke komu
vztahovat. Jediná hodnota, byť efemérní, ke které se vztahovat
mohou, jsou ty prachy. Tak se k nim vztáhnou, snaží se jich
nahrabat co nejvíc a to je pro ně ta nejdůležitější věc.
Co jste říkal poslední prezidentské amnestii?
Asi se v názoru nebudu lišit od jiných, daleko fundovanějších
lidí a rozborů. Taky si myslím, že je to celé špatně a že si
ji prezident vymyslel pro svoje kamarády. Jak začal, tak také
končí. Nic jiného se od něj nedalo čekat: začal jako otec
tunelářů a teď dal svým dětem volnost. Nevadí mi drobní
zlodějíčci a drobní násilníci v hospodách – ti mají dostat,
jak pan prezident říká, novou šanci, a když ji nevyužijí, zase
se do vězení vrátí. Neplatí to ale pro takové lidi, jako je
soudce Berka.
Byl jste zastáncem přímé volby prezidenta republiky?
Ze začátku jsem přímé volbě nevěřil. Ne že by mi náš parlament
připadal nějak oduševnělý, ale říkal jsem si, že v menším
počtu volitelů se dá nějaká myšlenka lépe prolobbovat. Nakonec
mě ale naše přímá volba, tedy její první kolo, mile
překvapila. Byl jsem rád, že se všelijaké ty předvolební
výzkumy a předpovědi nevyplnily. To bychom si jako národ měli
pro příště zapamatovat: pokud agentury nejsou nějakým způsobem
zaplaceny a zmanipulovány, mohou se docela obyčejně mýlit –
třeba v odhadu, co uděláme nebo neuděláme.
Prozradíte, koho jste volil?
Prozradím. V prvním kole jsem byl malověrný, nevěřil jsem v
úspěch Karla Schwarzenberga, a tak jsem ho nevolil. Ve druhém
kole pak samozřejmě ano. V prvním kole jsem nejdříve chtěl
volit Táňu Fischerovou. Jenže ani ona samu sebe nevolila a
vhodila hlas Jiřímu Dientsbierovi. To bylo třetí ze jmen,
které jsem byl ochoten volit, a tak jsem to udělal.
Zahrál jste na nějakém koncertě na podporu Karla
Schwarzenberga?
Ne. Byl bych zahrál, ale nebyl jsem vyzván. Možná i proto, že
jsem se netajil určitou rezervovaností – Karel ano, ale bez
toho obrovského nadšení. Velmi ale obdivuji práci
Schwarzenbergova volebního týmu. Za základ úspěchu pokládám
skutečnost, že se lidem v Karlově štábu podařilo „zrušit“ ten
knížecí titul, který by mnoha lidem mohl ve volbě vadit. Ze
Schwarzenberga tak udělal „našeho Karla“. Budeme volit Karla –
to je přece báječné heslo, blízké i nějaké mamince od plotny,
která si vždycky myslela, že nejhorší jsou ti Trautenbergové!
V písničce Nerostou houby (kterou taky obsahuje album Zabili
trafikantku) reagujete na tragédii v Černobylu; jako bývalého
aktivisty strany Zelených se vás ptám: máte pocit, že se
situace kolem našeho životního prostředí zlepšila a zlepšuje?
Určitě se zlepšila, cítím to vlastním nosem. Už léta bydlím v
centru Prahy a pamatuji si, jaké to bylo třeba v roce 1987,
kdy se nám narodila první dcera. Tenkrát jsem měl chuť nějakým
vrtulníkem přeletět z té naší Prahy 1 alespoň na Petřín,
abychom nemuseli dýchat to, co se tam vznášelo. Tahle věc se
změnila – asi především díky tomu, že auta mají katalyzátory a
lapače, že mají upravené motory. Ale ozdravily se i lesy. Ty
strašné kůly, které trčely na hřebenech Krušných hor (a které
do svých filmů natáčel třeba režisér Jožka Císařovský), už tam
nejsou – rostou tam stromy. Lidský život ve svém horizontu
obsáhne i změnu přírody. Situace se zlepšuje – i když ne tak
rychle, jak bych si přál.
V jedné z průpovídek mezi písničkami na desce říkáte, že si
vaše dcera (tehdy dvacetiměsíční) za čas vezme amerického
multimilionáře, že s tím souhlasí ona i ten multimilionář,
kterého jste jí vyhlédl. Stalo se?
(smích) Ne, Viktorka si zatím nevzala nikoho, je jí teprve
pětadvacet. Třeba se to ale ještě povede!
A co vaše druhá dcera? Obecně – mají holky našlápnuto někam do
světa?
Myslíte milionářského? Asi ne. Holky se různými způsoby
potatily a pomamily. Viktorka studuje barokní hudbu, zpívá a
má svůj sbor, druhá dcera studuje francouzštinu a dánštinu na
filozofické fakultě. Na milionářské ženichy to tedy nevypadá.
Jsem za to ale rád, o čem bych si s takovými zeťáky doma
povídal?
Tomáš Pilát
Foto Martin Pekárek
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 5. 3. |
