|
|
V hodině dvanácté
„Už v době okupace jsem cítil, že role Emila Háchy by byla
námětem na shakespearovskou tragedii. Jeho pozice nám
připadala naprosto bezvýchodná,“ řekl mi třiadevadesátiletý
Čestmír Císař, jedna z postav pražského jara 68, v době, kdy
jsem připravoval dokument o Emilu Háchovi. Dokument odvysílají
ve středu 13. března ve 21.45 Vltava, v úterý 19. března v
18.05 Dvojka Českého rozhlasu v rámci pravidelného cyklu
Devadesát let společně.
Jméno Emila Háchy jsem si zapamatoval z dob dějepisu na
základní škole v letech socialismu. Dozvěděl jsem se, že to
byl zrádce a kolaborant. Vypadalo to, že do školních osnov se
dostal jen pro to, aby mohl být zostuzen. Na dlouhou dobu se
mi pak ztratil z obzoru a slýchal jsem o něm jen z pořadů
Rádia Svobodná Evropa. Slovo kolaborant tam ale nezaznělo. Až
po roce 1990 se v obnoveném časopisu Reportér objevila
několistránková studie o Háchovi – a oživila můj zájem o tuto
složitou postavu. Bylo to v době, kdy v jakýchsi okresních
novinách Háchu představili jako zestárlého blázna, který si na
lánském zámku choval kozu.
Co jsem měl dělat?
Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl
prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém
přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic
dobrého. Všechny obavy se naplnily. „Za to, co jsem učinil, mě
jednou národ nazve zrádcem… Jenže co jsem měl dělat? Kdybych
to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se po
osudném 15. březnu 1939; poté, co po hodinách neslýchaného
nátlaku podepsal Hitlerovi „v hodině dvanácté“ bezcenný cár
papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou
důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Obě „smluvní“ strany
přitom věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním
podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co
chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvali ho zrádcem.
Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky studentů, přestože
u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci,
přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických
kněží.
Všechno je dobře
To vše jsou známá fakta. Je možné je donekonečna opakovat a
nakonec z nich sestavit vyvážený Háchův portrét. Portrét muže,
kterého brutální nátlak zlomil a strach o samu fyzickou
existenci národa donutil k ponižujícím pronacistickým
prohlášením. Když jsem ale začal v létě 2012 sbírat materiál
pro pořad o Emilu Háchovi, chtěl jsem zjistit, jaký opravdu
byl. Z mnoha deníkových zápisů přátel a spolupracovníků se lze
dozvědět, že šlo o nadprůměrně vzdělaného, inteligentního a
čestného člověka. (Když prý tato slova řekl v roce 1950 zedník
Jan Sýs během vojenské služby v Háchových rodných Trhových
Svinech, postaral se jeden z jeho „přátel“, aby se to doneslo
nadřízeným. Sýs byl poté odsouzen za podporu a propagaci
fašismu na šest let vězení.) Jak Hácha působil na obyvatele
protektorátu? Mnohé lze vytušit z jeho rozhlasových projevů,
které se dochovaly v archivu. Slyšel jsem hodiny a hodiny
archivních záznamů vysílání protektorátního rozhlasu. Hácha
měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý
mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. Například
v roce 1941, když se slavilo padesát let pražské „Orionky“,
Hácha přišel mezi zaměstnance a zvukový záznam po oficiálních
proslovech uchoval i jeho lidský projev k zaměstnancům, který
už nebyl určen pro mikrofony. „Rád bych vám všem osobně stiskl
ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal dělníkům
z továrny a přál jim především klidnější budoucnost. A stejně
tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní
úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k pátému výročí
protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943
diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou
vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými
mrákotnými stavy) toho nebyl schopen. Oslavné fráze na
okupanty, které si sám nenapsal, ale které mu dodala jeho
kancelář, nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl téměř
nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují
jakési hlasy, nutící ho k výraznější dikci a lepšímu,
nadšenějšímu přednesu. Hácha ale není schopen – a po
několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“
Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat,
přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je
dobře…“
Příliš temné časy
Háchovy poslední měsíce v prezidentské funkci jsou smutným
obrázkem člověka, který ve většině případů neví, co se s ním
děje. Na recepcích nemluví a premiér vlády ho přistihl, jak
během slavnostního oběda pojídal květiny z vázy a pivo si
nabíral lžičkou na sůl… Lékaři se přiklánějí k úvahám, že
Hácha trpěl Alzheimerovou chorobou. Publicista Viktor Šlajchrt
v roce 2006 napsal: „Háchovo dilema má nadčasovou platnost.
Smí člověk napomáhat zlu, byť by se mu zdálo, že tím čelí
něčemu horšímu? Háchovy časy byly příliš temné, aby se dal
vynést jasný soud. Někteří filozofové tvrdí, že na ty nejtěžší
otázky neexistuje vůbec žádná správná odpověď.“ Ani rozhlasový
dokument se nepokouší najít jedinou správnou odpověď. Nabídne
ale jiný pohled na člověka, který je dodnes vnímán spíše jen
negativně a který se v pověstné „hodině dvanácté“ rozhodl tak,
jak se rozhodl.
David Hertl, redaktor ČRo Sever
Foto David Hertl |
