Poslední rozloučení ve třech dějstvích

Podivný název Ti, co mě mají rádi, pojedou vlakem pochází z výroku bisexuálního malíře, trochu provokatéra, jenž si přál být pochován ve vzdáleném Limoges a na námitku svých blízkých odvětil právě onu větu, tvořící název. Režisér Patrice Chéreau svůj film rozčlenil do tří dějství, vystavěných podobně jak na jevišti: první se odehrává ve vlaku, druhé na obrovitém hřbitově, kde se bez přítomnosti kněze koná pohřeb (dovíme se, že je to největší hřbitov v Evropě, na němž je pochováno více lidí, než kolik jich v současném Limoges žije), a třetí se vrací do domu, kde zesnulý žil.

I na omezené ploše dokázal celý herecký ansámbl stvořit syté povahopisy rozporných postaviček

Posledního rozloučení se účastní široká škála „pozůstalých“ – malířovi příbuzní, milenky, přátelé i známí, mezi nimiž permanentně propukají rozmíšky a hádky; setkávají se lidé, kteří se celé roky neviděli, a vyjasňují si vzájemné vztahy, je akcentován i homosexuální poměr. Vyplouvají tu najevo dávné averze i zištná očekávání.
Z načrtávané mozaiky, z níž jakoby náhodně vyplouvají na povrch různé detaily, aby vzápětí byly nahraženy jinými, vyvstává až jakási zlomyslnost zesnulého: liboval si v tom, že mohl své bližní rozeštvávat, jeho dílo zapustilo hluboké kořeny. Od vymezování vztahů se postupně přechází k výčitkám, výtky se týkají dávného jednání i současných činů (viz třeba hádku o tom, kdo měl vlastně při pohřbu promluvit).
Zatímco úzký, omezený prostor ve vlaku, na chodbičkách, v kupé či na záchodě odůvodňuje používání detailů, rychlé jízdy kamerou mezi davem cestujících i rozkolísané obhlížení jednotlivých obličejů, ať již se jedná o rozmluvy či o fyzické sblížení, ve zbývajících dvou rovinách se zdůrazňuje rozlehlost – jak hřbitova, kde pozůstalí setrvávají vedle sebe spíš ze zdvořilosti, tak rodinného sídla, kde s konečnou platností odkrývají nejrůznější egoistická očekávání. Do vyprávění jsou několikrát vloženy i statické, černobíle nasnímané průhledy do umělcova ateliéru – jako by se tím zdůrazňovala nicotnost těchto hádek v konfrontaci s uměleckým sebenaplněním.
Žádná z postav nedostala příležitost, aby se mohla předvést v ucelenější studii – jen zachytíme skicu zatrpkle mstivé Claire (Valeria Bruni-Tedeschiová) či dvojroli Jeana-Louise Trintignanta, jenž ztělesnil zesnulého malíře i jeho bratra, jenž se po letech odloučení teprve na pohřbu shledá se svým dospělým synem (Charles Berling). I na omezené ploše ovšem dokázali nejen oni, ale celý herecký ansámbl stvořit syté povahopisy rozporných postaviček, často i ve své zlobě směšných.
Film Ti, co mě mají rádi, pojedou vlakem uvede v pondělí 11. března ve 23.25 stanice ČT2.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Jak to vidí Max Kašparů
 
  
Míň počítače, víc večerního čtení!    
 
  V hodině dvanácté