|
|
Dvakrát Nothombová: na svém a na jiném
Od roku 1992 vydala jedenadvacet knih. V češtině jich vyšlo
devět. Naposledy Životopis hladu (2012) a Kyselina sírová
(2011; obě v překladu Lucie Šavlíkové v nakladatelství Mladá
fronta). A dokázala vždycky překvapit: někdy v dobrém, někdy
ve špatném. Každopádně Amélie Nothombová svým psaním ani
neunavuje, ani nenudí – provokuje. Kdyby nebyla ročník 1966,
padl by na ni příměr „enfant terrible frankofonní literatury“
jako ulitý.
Kyselina a jiné monstrozity
Jmenované knihy stojí za zmínku už proto, jak jsou různé –
skoro jako by každou psal někdo jiný. První titul, Životopis
hladu, navazuje na linii autobiografického vyprávění, kde
Nothombová rekapituluje své dětství a mládí prožité
v exotických kulisách několika asijských zemí (zejména
Japonska), ale i Spojených států amerických, kam všude putoval
její otec-velvyslanec za prací (Strach a chvění, Milostná
sabotáž, Ani Eva, ani Adam). Druhý titul, Kyselina sírová,
rozvíjí linii stylizované, častokrát jasně schematické fikce,
v jejímž základě stojí vždycky nějaká výjimečnost,
monstrozita, ať fyzického či psychického rázu, jako mimořádná
ošklivost (Atentát), anděl s ďáblem v těle (Antikrista),
schizofrenie (Můj soukromý nepřítel) – a vlastně i dávná
rituální vražda, které se dopustila nynější literární
celebrita (Vrahova hygiena).
 Kyselina sírová je špatně napsanou moralizující agitkou,
příběhem, který modeluje černobílý svět dobrých a zlých,
jasných viníků a nevinných obětí, a to na příkladu
reality-show pasoucí se na každodenním „provozu“ jakési
moderní varianty koncentračního tábora. Nefunguje tu ale ani
zpracovaná látka (nedá se věřit obecnému psychologickému
portrétu „hrdinů“ a antihrdinů, natož motivaci k jejich
konkrétnímu jednání), ani styl – od počátku do konce dutý a
bezkrevný, nadopovaný frázemi a vycpaný „vatou“ všeho druhu.
Totálně upadlé finále, kdy pravda a láska porazí na lopatky
lež a nenávist, a tím podrobí kritice zhýralou společnost,
prodejnou kulturu, vulgární média, oportunismus politiků atd.
atp., je pak nejlepším odrazovým můstkem k románu Životopis
hladu.
Nejlepší kuchař
Tady je totiž všechno jinak. Pokud píše Amélie Nothombová o
sobě, je najednou někdo jiný: zjemní a zbásní svůj slovník,
povýší styl, zpomalí tempo svého vyprávění, dá volnost
imaginaci a začne jednotlivé obrazy důkladněji, sytěji
prokreslovat (což jí nebrání využívat sarkastickou zkratku
k pointování). Věci se jí přirozeně týkají víc, pokud je na
svém. Odpadá potřeba stylizace, fikční světy mizí. Zůstává jen
volné řetězení vzpomínek, které ovšem skládají dohromady
zřetelný a naléhavý příběh. Jeho středem je přirozeně autorka
sama, tentokrát ve věku od čtyř do sedmnácti let – čili ve
věku dětství a mládí, v čase formování, zrání, individuace.
Životopis hladu je tedy důležitá próza: obnažuje kořeny,
z nichž Nothombová vyrostla, potažmo ze kterých vyrostlo její
současné literární angažmá.
 Dětství to bylo ale dvojaké: jisté v titulním „hladu“,
fantastické lačnosti po jakémkoli intenzivním prožitku, a
nejen po jídle, pití, četbě nebo záležitostech sexuální povahy
(v jejichž líčení je ostatně Nothombová velmi zdrženlivá),
vlastně po jakémkoli neznámém, a tedy magickém prvku okolního
světa; a nejisté, pokud jde o zázemí, naplňování klíčových
pojmů jako rodina, domov, láska (autorku vychovávaly po světě
guvernantky a do Belgie, kde se „jen“ narodila, se dostala
znovu až v sedmnácti letech). Samozřejmě že první souvisí
neodbytně a hlubinně s druhým. A to v dětství i v dospělosti.
Pohyblivé, nejisté základy mají za následek všetečný a
nekonečný „hlad“ po stálosti, po jistotách. Které ovšem
přijdou zřídkakdy. Jejich absence ale může vydat své plody,
někdy až se „závratnou nutností“. V případě Amélie Nothombové
v podobě knih. Dobrých i špatných.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
