|
|
 Panelstory se podobá zoufalému výkřiku
Věra Chytilová s téměř každým svým filmem narážela na odpor
komunistické vrchnosti, která ji podezírala z potměšilého
pomlouvání socialismu. V případě tragikomické satiry
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (9. 2., ČT2, 21.40),
která navzdory váhavému zpřístupnění o dva roky později
zůstala v některých krajích či městech nadlouho zakázaná, to
však nebylo daleko od pravdy. Režisérka samozřejmě nevyslovila
jediné vysloveně odsuzující slovo, avšak nedůstojně pitvorné
dění, kterým každodenně procházejí obyvatelé čerstvě
dostavěného, dosud zabláceného sídliště, dává jasně na
srozuměnou, v jakých podmínkách a vztazích tu lidé žijí.
První asociace, která diváka napadne při sledování tohoto
filmu, se týká všudypřítomné agresivity: nejenže lidé se k
sobě chovají navztekaně, propomínajíce sršní rojení, ale
tentýž pocit režisérka navozuje i rozkomíhanými obrazy, do
nichž vtěsnává veškerou nervnost a odosobněnost panelákové
existence. Když kamera v divokých nájezdech ulpívá na
detailních průhledech, když jako olbřímí kyvadlo těká po
rozestavěných budovách a nad nimi se tyčících jeřábech,
okamžitě navozuje groteskně hrůznou vizi doby vymknuté z
kloubů, neboť v tomto prostředí naprosto nic nefunguje –
počínaje vybavením bytů a konče telefonnímu budkami; scházejí
chodníky, takže maminky s kočárky a uštvaným výrazem ve tváři
se musí brodit rozbahněným terénem.
Postavy tohoto filmu jsou dozajista vykresleny nadsazeně,
překlánějí se do karikujícího šklebu, přemrštěny v mluvě i
chování. Do jejich smýšlení proniká lhostejnost a sobectví,
odrážející se nejen v ostražitě naježené mluvě (která má v
nejednom případě sklon ke směšnému lamentování), ale zejména
ve lhostejnosti, snížené ochotě pomoci bližnímu. Příznačná je
epizoda, kdy sebevzhlíživý herec – v mistrném zpodobnění Jiřím
Kodetem – odmítne odvézt těhotnou ženu do porodnice, protože
se obává, že mu znečistí auto.
V sídlištním mumraji stěží nalezneme následování hodného
hrdinu – není náhodné, že jedinými vstřícnějšími postavami
jsou tu starý venkovan (Antonín Vaňha), huhňající, věčně
udivený děda, jenž marně hledá své příbuzné, a malý podnikavý
rošťák (Lukáš Bech), dvojice ve své nesourodosti stejně
bizarní jako ostatní. Režisérce se přitom podařilo umně
sloučit neherce se špičkovými profesionály, aniž by souhra
sebeméně zaskřípala. Panelstory se podobá zoufalému výkřiku,
od něhož nás již dělí bezmála tři desetiletí – a leckteré ze
snesených postřehů neztratily ani dnes svou aktuálnost.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
