|
|
 Petr
Mančal, rozhlasový režisér
Vaše cesta k profesi režiséra nebyla přímá, dokonce se
zdálo, že se uplatníte v docela jiných oborech.
Ano. Rodiče si všimli, že mají doma velmi živé dítě, a
rozhodli správně, že tu moji živelnost musí nějak usměrnit. Od
dětství mě tudíž vedli především ke sportu, od jedenácti let
jsem se naplno věnoval atletice. Asi ve třinácti si mě na
atletickém stadionu v Edenu vyhlédli trenéři ze sportovního
gymnázia, kde jsem pak začal studovat. Atletika byla velká
řehole, stovky naběhaných kilometrů, dřina. Mám za sebou
desítky závodů. Dokonce se mi podařilo získat dvakrát titul
mistra republiky na osm set metrů. Vedle toho jsem si už od
dvanácti třinácti do šuplíku psal drobné literární texty a
básničky, které odrážely moje tehdejší pocity, sny a životní
představy. Dost jsem se za ně styděl a považoval je za něco
naprosto intimního. O pár let později, na gymnáziu, jsme s
kamarádem na základě našich společných literárních pokusů
založili autorské divadlo, kde se moje fantazie divadelně
vydováděla.
Odtud tedy vedla i vaše cesta na divadelní fakultu AMU v
Praze?
Jako všechno v mém životě nebylo ani to takhle přímočaré. Na
konci gymnázia jsem uvažoval, že by mě možná bavilo být
hercem, tedy autorským hercem samozřejmě. Bylo mi ale jasné,
že na DAMU, kde jsou přijímačky ze zpěvu a tance, nemám šanci
se dostat. Takže moje cesta vedla nejdřív na právnickou
fakultu, kde jsem strávil jeden rok a byl jsem zaskočený
neosobní anonymitou, v níž jsem se tam jako student ocitnl a
která mi nebyla příjemná. Pak přišel čas hledání se, nastoupil
jsem náhradní vojenskou službu na Židovské obci, pokračoval v
autorském divadle a doslova umanutě chodil obden do divadla.
Chudáci rodiče si mysleli, že snad beru drogy. Přišlo jim
divné moje vysvětlení, že chodím každou volnou chvíli do
divadla, a ještě k tomu sám. Ty náruživé návštěvy divadelních
představení se staly mou první divadelní fakultou. To mi taky
dodalo odvahu přihlásit se na činoherní režii.
Jaká byla studia na DAMU?
Během prvních dvou let jsem bohužel zjistil, že uplatňovaný
způsob výuky mou tvůrčí činnost spíš umrtvuje, než aby mě
motivoval nebo inspiroval. Přešla mě chuť dál se potýkat s
pedagogy. Začal jsem přemýšlet, na kterou divadelní školu v
Evropě vyrazit a zjistit, jak tam se učí něco tak osobitého,
jako je činoherní režie. Nakonec jsem za pomoci tehdejšího
děkana DAMU Vladimíra Mikeše nastoupil na roční stáž na
divadelní škole PWST v Krakově. A tady jsem během jediného
roku dostal tu nejpodstatnější režijní školu v životě. Nerad
bych někomu křivdil, ale jeden rok intenzivního studia režie v
Krakově vydal za čtyři roky na DAMU.
Vy jste se snad nakonec do školy těšil! V čem to bylo?
Školy jsem si opravdu užíval, pedagogů jsem si vážil. Mezi
nimi především režiséra Krystiana Lupy. Celoroční setkávání s
ním bylo výjimečné proto, že učil myslet v situaci, která může
mít desítky výkladů, nechal nás rozvíjet nápady po svém a
motivoval nás odkrývat vztahové souvislosti mezi postavami do
detailu. Hodně mi způsobem výuky připomínal profesora Ivana
Vyskočila.
Co rozhodlo, že budete spíš rozhlasovým než divadelním
režisérem?
Předtím, než jsem v roce 2004 odjel do Londýna na další
studijní pobyt, režíroval jsem převážně v divadlech po celé
republice. Po návratu z Anglie jsem měl pocit, že divadlo v té
podobě, jak jsem ho do té doby dělal, pro mě začíná být
uzavřenou kapitolou. Londýnský pobyt mi otevřel oči zase z
jiného hlediska než krakovské studium. Tam jsem jasně
pochopil, jak se dá dělat divadlo a umění profesionálně třeba
i na ulici. Málokdo si v takové konkurenci, jaká tam mezi
umělci panuje, dovolí být jen průměrný. A to chce koncentraci,
zaměření na jednu oblast činnosti. Neustálé cestování po
různých oblastních divadlech s batůžkem na zádech, neustálé
přebíhání od jednoho k druhému, to mě přestávalo uspokojovat.
Jsem člověk, který rád někde zakotví a chce pracovat
koncentrovaně. Proto jsem se rozhodl věnovat rozhlasové režii,
která je sevřenější a její komornost a intimita mi připomíná
moje literární začátky. V divadle dělám jen příležitostně, ale
s o to větším nadšením i chutí.
Zůstaňme ještě chvilku u divadla. Na kterou práci rád
vzpomínáte?
Každé představení zanechá zřetelnou stopu setkání s určitým
textem, divadelním provozem, leckdy velmi specifickými
podmínkami a lidmi, kteří v divadle pracují. O jedné
zkušenosti se ale zmínit chci. Má totiž přímou vazbu na
rozhlasovou práci. Dvakrát jsem měl ve Státní opeře možnost
režijně spolupracovat s francouzským dirigentem Guillaumem
Tourniairem, zralou osobností po lidské i profesní stránce.
Setkání se světem opery, kde účinkovali činoherci, operní
pěvci, orchestr, sbory, mi dalo příležitost poznat ohromnou
sílu slova a hudby.
Dokázal byste si vzpomenout na své první setkání s rozhlasem?
Moje dávné a zapamatováníhodné kontakty s rádiem jsou tři.
Ranní rozcvička, s níž jsem jako dítě vstával do školy – ta
aktivita mě pokaždé u snídaně znervózňovala. Pak pořad Meteor,
který mě neuvěřitelně bavil, obzvlášť četby na pokračování na
konci pořadu. A vysílání Hlasu Ameriky u tety na chalupě pod
Blaníkem. Už jako jedenáctiletý kluk jsem to vysílání vnímal
jako skutečný hlas z říše svobody a taky trochu jako
dobrodružství. Nejvíc mi z té doby utkvěly zprávy Ivana Medka
z Vídně. A nesmím zapomenout na svého vzdáleného příbuzného
Zdeňka Mančala, redaktora a hlasatele rozhlasu z Pražského
povstání v květnu 1945. Už když jsem byl kluk, tak se mě na
něj starší lidé ptali. Byl to jeden z mých dětských hrdinů –
on, pilot RAF František Fajtl a Old Shatterhand.
Zajímal jste se o jeho další osudy?
Hlasatele Zdeňka Mančala vyhodili soudruzi v březnu 1948 z
rádia, o rok pozdějiho zatkli, odsoudili, poslali za mříže a
do uranových dolů. Zničili mu život stejně jako stovkám
podobných, jak se to u nás s čestnými lidmi děje po staletí.
Ani medaili in memoriam po roce 1989 nedostal. Ti, co drží
hubu a krok, a přitom žoviálně švejkují, ti přežijí, i jejich
geny. Proto v naší krvi koluje tolik zbabělosti a slovům čest
a hrdinství se pošklebujeme. Je to, jako bychom zároveň říkali
sebevrah nebo blázen. To je jedna z podob naší národní povahy
a dá se říct i tradice. Stačí se jen rozhlédnout.
Jakub Kamberský, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 8. 1. |
