|
|
 Ludvík
Vaculík, spisovatel
Začněme rozhlasem, kde jste v šedesátých letech působil ve
vysílání pro mládež. Chodil jste po školách i pracovištích a v
reportážích zpracovával aktuální, na svou dobu velmi odvážná
kritická témata.
Já šel do rozhlasu v době, kdy se tam začalo pracovat jinak
než předtím. Už se hlásil takzvaný obrodný proces, objevovala
se kritická publicistika. Když mě vyzvali, abych vstoupil do
mládežnické redakce, pozvali mě na pohovor, kde jsem řekl,
soudruzi, já nevěřím na vedoucí roli dělnické třídy, nevadí
to? A oni se rozesmáli a já viděl, že mohu do rádia vstoupit.
Kdo v té redakci tehdy byl?
Třeba Dáša Maxová, Josef Kleibl, Ferdinand Smrčka, Jiří Kolář,
Kamil Horák a další.
Jak vzpomínáte na své rozhlasové působení?
Nutíte mě, abych vzpomínal na něco, co bylo, ale to já
obyčejně nedělám. Ale su rád z jedné věci: z mých tehdejších
pořadů nebo článků není nic, co by mohl někdo objevit a použít
proti mně. Nemám žádný článek, který by se proti mně dal
vytáhnout, z Rudého práva ze mne nic neocitujou, protože já
tam nikdy nepsal.
Vaše reportáže byly odvážné, osobité, obohatily rozhlasovou
publicistiku a určitě přispěly ke změně společenského klimatu
šedesátých let...
Jednal jsem podle své povahy, dělal jsem takzvané problémové
pořady. Ožehavé téma obvykle dali Vaculíkovi. Nojo, a Vaculík
šel, dělal čtrnáct dní pořad, snažil se, aby to bylo jó něco.
Jenže často se stalo, že se to nakonec nevysílalo.
Některé reportáže vám sice zatrhli, ale spousta se jich
vysílala.
Až mě překvapovalo, jak příznivě byly přijímány i v tehdejší
redakci vysílání pro děti a mládež. Dokonce mě navrhli na
státní vyznamenání, a představte si, já ho opravdu dostal!
Zvítězila tím vlastně celá mládežnická redakce, protože jejich
progresivní směr tím dostal razítko. Jenže v týž den, kdy mi
to vyznamenání dávali, se vysílal jeden můj pořad, za který mě
chtěli nechat komunisti z rozhlasu vyhodit.
Jak to dopadlo?
Vedení redakce jednalo, jak z toho. Chápal jsem, že po zásahu
shora se něco stát muselo. Řekli mi, abych si vybral fabriku,
do které chci na měsíc jít. A já si vybral tu, z níž jsem
přišel: Baťovy závody ve Zruči nad Sázavou.
„Zlatá šedesátá“ jste prožíval velice intenzivně. Co si
myslíte o dnešku?
Šedesátá léta považuju za dobrá, nic lepšího nemůže přijít.
Svět se bude už jen pomalu zhoršovat.
To je velmi pesimistický názor, proč si to myslíte?
Protože to vidím, vy ne? Všecko se přece zhoršuje. Například
mizí služby a nastupuje nespolehlivý obchod. Zhoršily se
hlavně styky a vztahy mezi lidmi; pokud nejsou pracovně a
služebně předepsané, není mezi lidmi žádný skutečný kontakt.
Svět je plný cizích lidí, ne příbuzných.
Když přišla normalizace, založil jste edici Petlice. Co vás k
tomu přimělo? A tušil jste, že to bude mít velký význam i pro
budoucnost literatury?
Byla to doba, kdy autoři psali knížky, které nesměly vycházet,
a já hledal způsob, jak je dostat ke čtenářům. To byl pro mne
podnět k založení Petlice. Ale jak je ta činnost významná, to
jsem si uvědomil, až když mě začala pronásledovat Státní
bezpečnost.
Nečekal jste to?
Ne, myslel jsem si, že se prostě opisují knížky, kvůli tomu že
se přece nemůže nic stát. Znal jsem některé předpisy a dbal na
to, aby se neporušoval zákon. Věděl jsem, že to musí mít formu
rukopisu, který autor může někomu dát přečíst – to nebylo nic
protizákonného! Písařka dostávala stejnou odměnu jako písařky
v oficiálním nakladatelství, svou činnost přihlásila na
národním výboru a platila z ní daň. V našem počínání se
vlastně nenašla závada. Přesto knížky zabavovali, kde na ně
přišli.
Nikdy se jim to ale nepodařilo zlikvidovat.
Ukázalo se, že samizdat má ještě jeden význam: dali jsme
znamení, že tady existuje odpor, byla to informace i pro
zahraničí. Mírou úspěchu Petlice bylo také to, když třeba
Šotolovi vydali knížku pod podmínkou, že ji nedá do Petlice.
To jsme přece chtěli! Nebo když jsem jednou přišel k panu
Seifertovi a on se mi omlouval: Pane Vaculíku, přišli za mnou
z nakladatelství, že rukopis, který jsem vám dal – byl to
myslím Morový sloup – mi vydají. To byl přece náš úspěch!
Dělal jste proti režimu spoustu věcí, ale věřil jste, že
jednou padne?
Nečekal jsem, že se toho já dožiju, opravdu ne.
Ani od druhé poloviny osmdesátých let, když v Sovětském
svazu nastoupil Gorbačov?
Podívejte, v Rusku vládl sice Gorbačov, ale tady byly pořád
jen dílčí úlevy, já třeba stále nesměl cestovat ani
publikovat. A různé formy útlaku tady přece byly pořád, třeba
děti nemohly studovat. I když v SSSR byla glasnosť, tady
zůstávalo vše při starém. A informace ze svobodnějších zemí se
tu zatajovaly. Já na to adaptoval písničku (Ludvík Vaculík
zpívá na melodii Na tom pražským mostě): „Ligačov nám píše ze
sovětské říše, abychom jim přišli pomoct, že jsme jim to
dlužni. Ej soudruzi, páni, vyměníme s vámi, za jednoho
Gorbačova dáme vám je všecky. Tomu ještě hlava při myšlení
vstává, těm našim už dvacet roků beznadějně leží. Na tom
pražském mostě dávno nic neroste, když ke Hradu pohlédneme,
nadáváme sprostě...“
Teď jste mi trochu nahrál, právě na písničky se chci zeptat.
Vy je nejen rád zpíváte, ale taky si vymýšlíte, parodujete,
tvoříte „ohlasy“ písní českých i moravských, „polepšujete“
písničky. To není jen vaším valašským původem. Co vás
podněcuje?
Prostě to dělám. Sedím nebo ležím a přemýšlím si, a najednou
mi to začne zpívat. Nemůžu za to, je to u mě metabolická věc,
tělesný produkt. Mně jde jedna písnička za druhou. Raději tedy
zavírám dveře, abych tím neobtěžoval ostatní.
Ve svém psaní si většinou neoblékáte těsný kabátek žánru.
Román, fejeton, dopis, deník, z deníku přejdete do fiktivní
prózy. Říkáte si předem, v jakém žánru hodláte psát?
Ne, je mi to jedno, protože nepíšu kvůli čtenáři ani kvůli
literatuře. Já píšu tehdy, kdy já potřebuju, co potřebuju a
jak mi to vychází. A tím jsem mimo žánry. Ale je v tom
započtena celá moje životní zkušenost, i když to třeba není
znát.
Ano, vy vlastně pořád píšete o sobě.
To je pravda. Našel jsem si na to krásnou omluvu – takových
jako já je mnoho. Mnozí cítí, myslí a jednají podobně jako já,
nemám výjimečné vlastnosti, možná i proto mě lidi berou. To co
píšu, je o nich, ale přitom si můžou s úlevou říct, však je to
o něm!
Milan Pokorný
Foto Tomáš Vodňanský
Celý
rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas. Na
stáncích od 27. 11. |
