Číslo 49 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Ludvíkem Vaculíkem.

Kapela jako životní vtip

Málokterá domácí kapela sklidí za své album tak nadšené ohlasy jako kladenská skupina Zrní za svůj Soundtrack ke konci světa. „Čeští Radiohead“ nespadli z nebe, hrají spolu už jedenáct let. Ale až letos jako by definitivně prorazili zeď, která jejich „něžný artbrut“ dělila od širší veřejnosti. „Z Blesku ale zatím nevolali,“ podotýká Jan Unger, zpěvák a textař kapely, jež je čerstvým vítězem soutěže mladých talentů Český tučňák.

Skoro v každé kritice či třeba poznámce o vaší kapele nechybí slova jako „osobitost“, „originalita“. Já ale v hudbě kapely Zrní cítím britské Radiohead, byť se samozřejmě nedá mluvit o kopii, spíš inspiraci. Potvrdíte to? Jaká muzika ještě ovlivňuje vaši tvorbu?
Radiohead máme rádi. Jasně že vliv kapel, které posloucháš, se promítá i v tom, co sám děláš. Těch vlivů a otisků by se našlo víc. Primárně nám ale jde o to, hrát jazykem vlastním. Vlivy ale samozřejmě vnímáme, inspirujeme se, to je přirozený. V minulosti jsme uctívali Beatles, Pink Floyd, pak přišli Radiohead. Zpívali jsme anglicky, používali podobnou melodiku, vyjadřovali podobný nálady. Ale někdy před první deskou, kolem roku 2008, nám došlo, že takhle to nefunguje, že je třeba najít vlastní hudební řeč. Tak, aby to šlo z nás, čistě a svobodně. Experimentovali jsme, šli víc do hloubky, žádná stylizace. To s sebou ale zároveň přineslo, že jsme začali hrát o dost větší „alternativu“.

Co přesně tím myslíte?
Snažili jsme se neznít jako ostatní, měli jsme všude divný bicí, aranže. Chvilku trvalo, než jsme pochopili, co je podstatný a co je třeba odfiltrovat. A tak už si teď klidně popovatíme, zjednodušujeme, odhazujeme i ty alternativní objevy a nebráníme se jednoduchým, obecně fungujícím prostředkům, protože jsme si uvědomili, že to, co jsme si našli, není ani tak forma jako spíš obsah, duch, poetika, princip.

Od mnoha českých formací složených z muzikantů vaší generace se lišíte i tím, že zpíváte česky, ale tohle tvrzení by bylo nepřesné – vy velice dbáte na to, aby vaše texty nesly výrazné sdělení, a aby jazyk, v němž se vyjadřujete, byl bohatý, nebál bych se říct košatý. Máte pocit, že kdybyste zpívali anglicky, ztratili byste něco podstatného?
To souvisí s předešlou otázkou. Čeština byla jednou z nutných změn, když jsme chtěli jít víc do hloubky, najít něco niterného. Je to zkrátka rodný jazyk, souvisí s touhle krajinou, s charakterem lidí, už jako mimino ho slyšíš a vnímáš jeho nuance, detaily, asociace – spousta asociací navíc funguje podvědomě, aniž bychom si to uvědomovali. I kdybych byl perfektní angličtinář, nelze se do cizího jazyka tak ponořit. Alespoň já bych to nesvedl. Proto když slyším českou kapelu zpívat anglicky, vzbuzuje to ve mně trošku nedůvěru ohledně autenticity jejich sdělení. Vždycky si řeknu: Proč? Co mi tím chtějí říct? Samozřejmě něco jinýho je, když se kapela chce prosadit ve světě. Pak chápu, že je třeba použít univerzální jazyk.

Jste z Kladna, což je v představě mnoha lidí město tvrdé, rázovité, poetické ve své ne-kráse. Myslíte, že se ten hrabalovský pocit z Kladna nějak odrazil ve vaší hudbě, textech?
Stoprocentně. Sdílíme s klukama společně filozofii, že jsme svázaní s místem, odkud pocházíme, s touhle zemí i s tímhle městem, s jeho duchem. Svět je nádhernej, ale se svým krajem tě spojuje nějaká osudovost, něco jako přátelství, jste v tom spolu. Tak to cítíme. A zrovna Kladno je dost osobitej parťák. Jeho poetika je hodně zvláštní. Jeho největší kouzlo je v tom, že tady musíš tu krásu najít. I v hnusnejch věcech, musíš je přijmout a to je dobrá, vtipná filozofická škola. Zároveň je tady taky fenomén zarůstání přírody do nekonečných ploch rozpadající se Poldovky, ten sentiment, opuštěnost, padlá sláva a zase zrod přírody. Výsypky po uhelných dolech, který divoce zarůstá příroda a probíhá ti před očima divoká nová evoluce. To je magický.

Předchozí album Hrdina počítačový hry jde do světa vám vydala písničkářka Radůza, rovněž z Kladna, na svém labelu. Jak jste na sebe přišli?
My jsme ani netušili, že bydlíme ve stejném městě... Oslovili jsme Radůzu, že se nám líbí její hudba, její přístup k ní, a jestli by nás nevzala jako předkapelu. Ona nás zrovna pár dní před tím viděla v televizi a zaujali jsme ji. Takže se to propojilo, odepsala, že se přijde podívat na koncert. Zrovna se pálily Čarodějnice, naši kamarádi uspořádali festival v areálu Poldovky, což bylo shodou okolností kousek od jejího baráku. Přišla, poslechla si nás a další den zavolala, že nám chce vydat desku. Raz dva...

Nové album Soundtrack ke konci světa je ještě niternější, ve zpěvu ještě expresivnější a v textech patrně ještě osobnější než debutová deska. Za jakých okolností vznikaly nové písně?
Každoročně jezdíváme na soustředění do hor, tam se zavřeme, žijeme spolu, vaříme, sekáme dřevo, pijeme a celý dny a noci hrajeme, improvizujeme. Na těch soustředěních vzniká velká část materiálu a hlavně se často narazí na téma, náladu, ducha, na něco, co nás ovlivní na další rok. Za těch pár dnů se na sebe lidi napojí, napojí se na přírodu kolem a vznikají pěkný věci. Naposledy jsme byli na Vysočině, bylo to na podzim, a byla tam absolutní pohoda a tvůrčí nálada. Na tomhle soustředění vznikla celá hudba k tanečnímu představení se skupinou VerTeDance a zároveň velká část materiálu na Soundtrack ke konci světa.

Ve dvou písních z nového alba hostuje písničkářka Karolína Kamberská, známá hlavně z dua Sestry Steinovy. Cítíte sounáležitost s písničkářskou či folkovou scénou? Proč jste se rozhodli pracovat zrovna s Karolínou?
To má několik důvodů. Jednak je náš manažer zároveň manažerem jejím, takže se to tak nějak nabízelo. Taky jsem znal Karolínu z moc pěkné desky Václava Koubka Ave, moc se mi líbilo, jak tu její hlas v duetech funguje. No a když ta písnička vznikala, nazpívali jsme si ji doma se ženou, která má stejně jako Karolína jemnej hlásek, a tak mi to přišlo jako správná volba.

Už jsme se zmínili o vaší hudbě k taneční inscenaci roku v provedení skupiny VerTeDance. Jaká to byla práce? A jaká je to zkušenost? Láká vás scénická hudba natolik, že byste chtěli na něčem dalším pracovat?
Práce to byla zajímavá. Setkání dvou souborů, různé představy i přístupy, holky tanečnice, kluci muzikanti. A devět hlav, který společně vymýšlejí... Občas to byl hodně zmatek. Nejdřív jsme se několikrát sešli a snažili si definovat, o čem to bude, jak k tématu přistoupit. Pak jsme my muzikanti odjeli na tu Vysočinu a tam týden improvizovali, hledali a každý den posílali holkám, co nám přišlo dobrý. A ony nám zase posílaly videa s choreografií. Takhle jsme se navzájem na dálku inspirovali a ovlivňovali. A pak jsme se začali scházet v divadle a vybírali, secvičovali, třídili, až to bylo. Zkušenost to pro nás byla skvělá a moc rádi půjdem do čehokoli dalšího. Už dlouho je naším snem udělat komplet hudbu k filmu, tak čekáme, kdo natočí něco božího a ozve se!

S filmem už ale zkušenost máte – pro českou fantasy Poslední z Aporveru jste složili píseň s držitelkou Oscara Markétou Irglovou. Jak jste se dostali k této příležitosti? Prý jde o píseň ve vymyšleném jazyce?
To byla zvláštní souhra náhod. My jsme přemýšleli o zpěvačce, se kterou bych nazpíval jednu písničku na desce. Tu, kterou nakonec zpíváme s Karolínou. Napadla nás tenkrát Markéta, oslovili jsme ji a ona byla pro. Pak ale přišla nabídka od Tomáše Krejčího, režiséra Posledního z Aporveru, jestli bychom mu nechtěli složit písničku do filmu. Dal nám konkrétní scénu, takovou zamilovanou, a představoval si zamilovanou, pozitivní písničku a taky že by bylo hezký, kdyby to byl duet. A tak jsme se s Markétou dohodli, že naši plánovanou spolupráci přeneseme sem. Nikdy jsme nic takhle na objednávku nedělali, ale byla to pro nás výzva. Ověřili jsme si, že se umíme vydat víc směry. A taky setkání s Markétou bylo příjemný. Je to spontánní, skromná holka.

Hrajete v Zrní stále ve stejném složení. To je svým způsobem unikát. Nemáte někdy nutkání „odskočit“ si jiným stylovým směrem?
Pro nás je kapela náš životní vtip, hra. Když jsme začínali, přísahali jsme si věrnost a že spolu dobydeme svět a vyprodáme Carnegie Hall. Vlastně jen dodržujeme přísahu. Zrní stojí na tom, že jsme parta, kdyby kdokoli skončil, skončí všichni. Máme v sobě to zdravý naštvání, touhu udělat díru do světa, i když víme, že ambice nesmí stát na prvním místě, že prvotní musí zůstat touha vyjádřit se, hrát si. Ale dokud tu Carnegie Hall nevyprodáme, tak makáme!

Proč se vlastně jmenujete Zrní? Má to nějakou legendu?
Když kluci jezdívali stopem do Prahy do Celetné hrát na ulici do klobouku, stopli traktor a traktorista je vzal na valník plnej zrní. Tam s hlavama k nebi leželi a svištěli si to třicítkou do Prahy. To jsme zrovna zakládali kapelu a oni z toho zážitku byli tak nadšený, že houslista navrhl Zrní jako název. A už to tak zůstalo.

Připravil Milan Šefl