|
|
 Max
Kašparů,
psychiatr, učitel, teolog
Nemáte těch titulů kolem svého jména nějak hodně?
Můj děda by řekl: „Máš jich trochu víc, než v kraji bejvá
zvykem.“ Nikdy mi ovšem nešlo o samotné tituly, ale o to, co
jim předcházelo. O poznání konkrétních oborů, které jsem chtěl
studovat. Ať už to byla medicína, filozofie, teologie,
psychoterapie nebo pedagogika. Žádný z oné jedné docentury a
šesti doktorátů jsem nedostal nikdy zadarmo. Když to spočítám,
chodil jsem do školy od šesti do dvaašedesáti let, tedy plných
šestapadesát roků jsem seděl nad stohy učebnic. Pokud bych si
některého titulu považoval jen trochu nad jiné, byl by to asi
doktorát honoris causa. Všechny ostatní jsou udělené za
množství vstřebaných informací, tento jediný je za kvantitu a
kvalitu vykonané práce.
Kým jste spíš – psychiatrem, teologem, učitelem, spisovatelem?
Snažím se být tím, kým mám právě v tu chvíli být. A vším jsem
rád. Velikým dobrodružstvím je v mé práci právě ono
přesměrovávání rolí. Jako lékař musím uvažovat diferenciálně
diagnosticky, jako pedagog didakticky, jako kazatel
kerygmaticko homileticky. A když si konečně večer sednu,
popíjím s ženou své dvě deci červeného a přemýšlíme o tom, jak
všechno, co jsem zažil se svými pacienty, studenty a věřícími,
přenést do další rozepsané publikace.
Ti, kteří vás znají osobně, si jistě všimli, že disponujete
určitým komediálním nadáním, které rád používáte při svých
promluvách v kostelích. A ti, kteří vás znají ještě blíž,
vědí, že dokážete bavit společnost a že jste rád v centru
pozornosti. Je to vaše osobní terapie po dnech, kdy
posloucháte složité lidské osudy?
Pokud jde o moje řekněme veselejší nedělní kázání, předsevzal
jsem si vracet do společenství věřících více zdravé víry a
radosti. K tomu je vhodná špetka humoru. Ten do církve totiž
neoddělitelně patří, ale nějak se z ní za ta staletí vytratil.
A co se týká šíření humoru mimo chrámové prostory, opravdu jde
o jeden z mých způsobů odreagování. Mezi moje rehabilitačně
odlehčující koníčky patří především ochotnické divadlo v rodné
Žirovnici. A paní režisérka dobře ví, že role pro mne musí být
každoročně živá a komická.
Vaše profesní kariéra má svou váhu. Možná tomu však nemuselo
tak být, kdyby vaše manželka nedala vaší kariéře přednost před
tou svojí, neboť i ona měla velké předpoklady. Jak na toto
nahlížíte jako muž, jako manžel?
Moje manželka, na rozdíl ode mne, vystudovala jednu vysokou
školu, ale její kariérní úspěchy jsou větší než ty moje.
Vybudovala krásný domov pro celou rodinu a příkladně vychovala
naše děti. A to jí může závidět leckterá univerzitní
profesorka.
Kdo si přečetl některou z vašich knih „lehčího“ žánru, mám na
mysli třeba Malý kompas víry nebo Sedmero zastavení u klíčové
dírky, poznal, že na život nahlížíte s nadhledem a humorem
sobě vlastním. Řekněte ale upřímně, jdou všechny životní
situace řešit s humorem?
Nejdou. V životě existují situace, které se musí proplakat a
probolet. Řešit je chemicky prostřednictvím psychofarmak není
vždy zdravé a osvobozující. V lidském životě jsou momenty,
které lépe a rychleji vyléčí slzy než chemie. Nestyďme se za
svůj pláč. Na druhé straně nadhled doporučuji. Kdo má nadhled,
má často i vhled a přehled. Což je lepší než do věcí nevidět.
Je smích opravdu lékařem? Zvlášť ve vašem oboru?
Není smích jako smích. Známe řadu jeho forem. Od hurónského
přes cynický, ironický, potměšilý, jízlivý až k sarkastickému
a vynucenému. Jen jeden z nich je léčivý. Ten upřímný.
V této souvislosti zmíním třeba vaše zkušenosti s případy
vykonávání velkého exorcismu, k nimž jste někdy zván pro
správné rozlišení původu psychických obtíží postiženého
člověka.
Skoro pokaždé bývám na toto téma dotazován při svých
přednáškách nebo duchovních cvičeních. Posluchačům se
omlouvám, ale nikdy na toto téma veřejně nehovořím. Jde o
oblast velice diskrétní, intimní a vzhledem k předsudkům lidí
jimi ne dobře akceptovatelnou.
Asi je vám v těchto chvílích velmi ku prospěchu, že jste nejen
lékař, ale i teolog a terciář premonstrátského řádu.
Zdravá, nepokřivená víra a vzdělání jsou ku prospěchu vždy a
každému. Umožňují širší záběr pohledu na člověka, na jeho
stránku tělesnou, duševní, duchovní a sociální. Člověk je
bytost mnohovrstevná, a má-li mu být pomoženo v jeho trápení,
musí být nahlížen ze všech možných aspektů.
Nezdráhají se někteří pacienti přijít do vaší ordinace proto,
že ji máte v kostele v Pelhřimově?
Většina mých klientů ani neví, že jsem katolický diakon. A
jiní ke mně chodí právě proto, že jím jsem. Pouze jednou za
celé roky, co mám lékařskou ordinaci právě v kostele, tam
odmítl přijít jeden mladík. Důvodem bylo, že se hlásil k
satanismu.
Proč se stále ještě lidé stydí jít k psychiatrovi vyhledat
pomoc? Proto, že by se jim jiní lidé mohli smát, že byli u
„cvokaře“?
Je paradoxní, že se lidé v naší zemi považují za vzdělané,
kulturní a tolerantní občany, ale na druhé straně stále ještě
považují psychiatry za povoláním postižené podivíny a duševně
nemocné za méněcenné jedince. Je to smutné, ale je to tak.
Přesto je situace již o něco lepší než před čtyřiceti roky,
kdy jsem s psychiatrií začínal.
Co je ve vašich profesích důležitější? Umět naslouchat, nebo
umět správně promluvit?
Obojí. Jak kdy. Naslouchat je více než poslouchat. Posloucháme
ušima, nasloucháme srdcem. A lidé víc potřebují otevřené srdce
toho druhého než jen jeho nastavené uši. Mimo to – jazyk máme
jen jeden a uši dvě. Znamená to, abychom více naslouchali, než
mluvili. A pokud už mluvit musíme, je důležité, jak říkal
básník Antonín Sova, „najít pravé slovo v pravý čas a uzdravit
jím k smrti smutnou duši...“
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. října. |
