|
|
Ta, co se v mapách nevyzná
Písničkářka Radůza platí už několik let za takového ženského
Nohavicu – zdobí ji silný autorský repertoár, písně takzvaně o
něčem, s jejichž texty se dokáží ztotožnit lidé napříč
generacemi. Se slezským bardem ji spojuje i na folkaře
nevídaná komerční úspěšnost – její předloňská nahrávka Miluju
vás vydržela pět týdnů na špičce oficiální české prodejní
hitparády, což je hodnotnější o to víc, že se tak přihodilo
v časech, kdy jakoukoli žádanější hudbu stáhnete z internetu
zdarma.
Stejně úctyhodné je, že Radůza ke své současné proslulosti
dokráčela bez berliček kmotrů i kmotříčků, jen usilovným
koncertováním, kdy každé vystoupení jako by mělo být jejím
posledním. Taková poctivost se cení i v dnešní cynické době.
Věrným dokladem dalšího sympatického rysu Radůziny
„antihvězdné“ osobnosti, a sice absence jakéhokoli tržního
ducha, je to, že se v září takřka v utajení objevila na trhu
její nová deska Ocelový město. Zpěvačka a skladatelka k jejímu
natočení opět nepotřebovala sebevstřícnějšího zázemí nahrávací
společnosti, vydala si ji sama. A zcela proti obchodnické
logice je i to, že jde o album koncertní, přitom však složené
skoro výhradně z nových písní. Obvyklý showzbyznysový postup
je samosebou opačný: nejdřív studiová nahrávka, přičemž po
roce po dvou ohřejete totéž, jen v živém provedení – a kasa
cinkne dvakrát. Radůza naštěstí uvažuje úplně jinak…
 Převážná většina ze sedmnácti skladeb alba vzdávajícího názvem
(ale i fotografiemi v bukletu) hold industriálnímu Kladnu,
poblíž kterého zpěvačka žije, potvrzuje Radůzin neutuchající
talent psát nesmírně silné písně, jež mají potenciál oslovit
na první poslech, ale v uších posluchače sílí teprve důvěrnou
známostí. Album Ocelový město je však ještě pestřejší než
většina předchozích – písničkářčina nejsilnější, „usebraná“
poloha se tu přirozeně snoubí s živelností koncertní
interpretace i s plným zvukem čtyřčlenné doprovodné kapely. V
tom je snímek přesvědčivější než Radůzino starší „live“ album
Vše je jedním, kde byla na všechno sama.
„Ve hvězdách, v proudech, v mapách se nevyznám, zved se vítr,
bouří vody se, a pad mi orel, zamávám diviznám, začíná má
odysea,“ zpívá v jedné z písní svého nového alba žena, jejíž
příběh zdaleka není jednokolejný. Sledovat cestu, po níž se
ubírá, je i proto stále vzrušující.
Milan Šefl
Foto Alena Hrbková
|
