|
|
 Je Kajínek vinen či nevinen?
Debutující Petr Jákl ml. stvořil Kajínkem (14. 10., Nova,
20.20) thriller zdařile napodobující hollywoodské vzory.
Dunící, bušivá zvuková kulisa doplňuje útočnost vypravěčského
uchopení, které se vyžívá v pohybech protokolárně zdrsnělé
kamery F. A. Brabce – jakoby nenadále zrychlena co chvíli
doslova poskočí v rámci jinak nepřerušovaného záběru. Zaujme
inscenační expresivita prosycená násilím, tvůrci se nezastaví
ani před brutálními detaily. A záměr přitáhnout publikem beze
zbytku vyšel: v celoročním návštěvnickém žebříčku se film
umístil na třetím místě, vypravilo se na něj kolem osmi set
tisíc diváků.
Snaha upozornit na těsné propojení zločineckých struktur s
mocenským aparátem je zjevná (však odkazuje na početné
zahraniční příklady), avšak převážně proklamativní.
Nejspornějším bodem celého příběhu je ovšem postava Kajínka,
jakkoli jej mistrně, v nemluvných, do sebe uzavřených
pohledech ztvárnil ruský herec Konstantin Lavroněnko.
Inspirace skutečným – a dodnes nevyjasněným – případem
samozřejmě nevadí. Problémem není ani samotný záměr poukázat
na zločinnost rozhodnutí uvěznit člověka za skutek, který
nespáchal, a veřejnosti tak předhodit ideálního pachatele
(toto schéma zužitkoval už před osmdesáti lety klasický
americký snímek Jsem uprchlý galejník). Avšak balancovat na
hraně mezi strhující rekonstrukcí hrdinových osudů a
inscenačně ne vždy přesvědčivou fikcí, vztaženou k povrchně
napsaným i zahraným postavám, ať již kladným nebo záporným
(advokáti, soudci, policisté), to ve výsledku zpochybňuje
uvěřitelnost výpovědi.
Pokus v očích diváků beze zbytku rehabilitovat jednoho
konkrétního zločince, jenž svou kriminální minulost nijak
netají, avšak k nájemným vraždám se nikdy nepřiznal, je sporný
hlavně svou idealizací hlavního hrdiny. Kajínek tak v posledku
vychází jako „jediný spravedlivý“, jenž si i za mřížemi
uchoval smysl pro čest.
Lavroněnko propůjčil své postavě zdrženlivost, obdařil ji
sebezpytnou oduševnělostí, ale také všedypřítomným vzdorem.
Jeho Kajínek sebevědomě spoléhá na vlastní síly, ovládá jej
nepoddajnost, vedoucí k opakovaným útěkům z vězení (vylíčení
posledního z nich, kdy policii dlouho unikal, má být až
dokumentárně věrné!). Hrdě nese svůj úděl, věří, že jednou se
dočká spravedlnosti. A režisér nás vyzývá, abychom mu věřili
stejně, jako mu bezmezně věří začínající advokátka (Tatiana
Vilhelmová), naprosto pohlcená jeho osobnostní výjimečností.
Věř, kdo můžeš...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
