|
|
 Přímý
úder Charlieho Soukupa
„Vodka není alkohol, ať žije Sovět union!“ dovoloval si
v polovině sedmdesátých let v jednom ze svých ostře
protirežimních songů undergroundový písničkář Karel „Charlie“
Soukup. Šokoval jízlivou ironií a otevřeným výsměchem
normalizační realitě: „Zem duní, čím to asi je? Neboj se, to
národ pracuje. Rozkvétá v zemi eR Ó Há…“
Jediné Soukupovo album Radio, známé z edice exilového
vydavatelství Šafrán‘78 ve švédské Uppsale, nyní vychází vůbec
poprvé na CD a připomíná, že v autentičnosti sdělení a
pronikavosti pohledu se vyučenému nástrojáři z ČKD málokdo
z „druhé kultury“ vyrovnal. Unikátní je i životní příběh
Charlieho Soukupa – nepostrádá dobrodružné prvky a patrně je i
dokladem jisté nevyhnutelnosti, jež provázela osudy lidí
extrémně svobodného ducha v druhé polovině dvacátého století.
Poustevníkem proti své vůli
V dokumentárním filmu Tuláci, šamani a dobrodruzi, který pro
Českou televizi na konci tisíciletí natočil Martin Pátek a
jenž je ke zhlédnutí na YouTube, to Charlie Soukup říká jasně:
„Život ze mě udělal poustevníka, aniž bych si to naplánoval…“
Kamera sleduje charismatického hubeňoura s vousy spletenými do
copánku, prohlašujícího se za „buddhistického novice“ a
žijícího daleko od lidí, v lese poblíž obce Tabulam
v australském Novém Jižním Walesu. Soukup vypráví o úrodě,
kterou mu na jeho pozemku zvaném Bohemia pravidelně „sklidí“
zloději. A s neodmyslitelným úsměvem dodává, že „za to může
Husák“ – podle buddhistovy filozofie je trestán za to, že
režimu prezidenta zapomnění kdysi kradl cement na stavbu domu
v Řepčicích u Litoměřic...
Proti krutostem, kterých se na písničkáři komunisté dopustili,
je ale pár koleček stavebního materiálu legrační epizodou, byť
by se zdálo, že muž z okruhu Jirouse a Plastiků a signatář, ba
mluvčí Charty 77 nemohl nic jiného než příkoří očekávat.
Prvně uvězněn byl v roce 1976 právě s Plastic People, DG 307 a
dalšími z okruhu pražského undergroundu, vazba trvala půl
roku. Následovaly tahanice o zmíněnou usedlost v Řepčicích,
kde žil Soukup se svou rodinou a několika dalšími
chartistickými páry, a již byli nakonec majitelé nuceni
opustit pod záminkou „rozšíření silnice“.
V roce 1980 byl hudebník zatčen znovu – za to, že zpíval na
svatbě kamaráda. Dostal deset měsíců natvrdo a rok po uplynutí
trestu, pod stálou šikanou Státní bezpečnosti, podal
„dobrovolnou“ žádost o vystěhování.
Věčný boj s kreaturou moci
V osmdesátých letech už Soukup přebýval v Alsasku, kde pořádal
pravidelné koncerty exilových muzikantů. V roce 1988 ale
Francii opustil a přestěhoval se do Austrálie, se svou druhou
ženou žil pár let v Sydney a pak už jeho kroky vedly mimo
civilizaci.
Vzpomenutý filmový dokument ho zachycuje na „duchovní cestě“,
působí vyrovnaně a spokojeně a je-li v něm trocha hořkosti,
dovede ji skrývat. V Česku byl po roce 1989 několikrát,
naposledy v roce 2007, také pár desítek jeho nahrávek, z nichž
ty podstatné vznikly jednoho květnového dne roku 1978 v bytě
Charlieho kamaráda Robina Hájka na Vinohradech, už známe
z více než deset let starého cédéčka Generace.
Vydání jeho klasického „pallasovského“ alba Radio, doplněné
bookletem s fotkami a texty Jana Lopatky, Ivana Martina
Jirouse nebo Vratislava Brabence, znovu a pečlivěji vřazuje
Soukupovu tvorbu do dobového kontextu a opět nám umožňuje
poznání, že s léty paradoxně získává na platnosti. Kreatura
moci, protagonistka jedné z nejslavnějších písní Charlieho
Soukupa, je totiž přítomna v jakémkoli režimu, totalitě,
diktatuře i demokracii, je „z masa a krve“ a vždycky „měla
lidskou tvář“… Písničkář a mystik jí slovy souputníka
Svatopluka Karáska čelil bez dvojznačnosti a jinotaje, právě
proto jí jako jeden z mála dokázal zasadit přímý úder. A to je
docela aktuální vzkaz.
Milan Šefl
Foto Ondřej Němec
|
